Autor: Vladislav Moulis
Název: Běsové ruské revoluce
Vydal: Dokořán, Praha 2002, 204 strany
Právo 13. 7. 2002
Kdo byli běsové ruské revoluce
Lenin, Stalin, Jagoda, Berija, ale také Vyšinskij, Kaganovič či Sudoplatov - to
jsou jména, které patří do dějin zaniknuvšího Sovětského svazu, ale současně
také jména některých typických nositelů zvláštního úkazu, pro nějž se mezi
znalci ruské revoluce vžilo označení běsovství.
Tak řečení běsové se sice zrodili za revolučního rozmachu po roce 1917, ale svou
sílu vybíjeli po celá další desetiletí; neboť ruská revoluce nekončila rokem
1920, kdy bolševici definitivně porazili své nepřátele, ale až koncem století
dvacátého. Fenomén běsovství i s medailony jeho reprezentativních představitelů
se stal ústředním tématem knihy historika Vladislava Moulise Běsové ruské
revoluce, kterou v minulých dnech vydalo nakladatelství Dokořán.
Zvůle bez mezí
Co to bylo ono běsovství? Klíč k odpovědi najdeme v charakteristice vedoucí síly
revoluce, kterou byla Ruská komunistická strana (bolševiků), jak zněl její
oficiální název po Říjnové revoluci. Podle Moulise to byla nejextrémnější
levicová předrevoluční strana ruského politického spektra, navazující na
ilegální proudy nejnesmiřitelnějších odpůrců carismu v minulém století. Vyrostla
z ruské sociální demokracie a dospívala v neustálých střetech s jejím umírněným
křídlem - menševiky. Lidé, kteří bolševiky vedli, bývali označováni jako
profesionální revolucionáři. Žili mimo společnost a zabývali se přípravou
revoluce. Většinou se skrývali v ilegalitě nebo v cizině a spory o politický
program (a taktiku) zaplňovaly velkou část jejich snažení. Strana byla pro ně
vším mnohdy se vzdali i svého osobního života a plně se podřizovali jejím
vůdcům. Byli to prostě "lidé zvláštního ražení", jak je svého času výstižně
charakterizoval Josif Stalin. Důležitá je odpověď na otázku, jak dalece byli
bolševici v revoluční i porevoluční praxi poznamenáni Ruskem, jeho dějinami a
tradicemi. "Bolševická revoluce byla svými metodami autenticky ruská, bolševici
navazovali na ty rysy carismu, jež byly civilizaci nejvzdálenější," říká Moulis,
"a svou surovostí při potírání nepřátel předchozí režim v mnohém dokonce
předčili." V této souvislosti připomíná další důležitý moment, a to přesvědčení,
že revolucionáři dokáží předělat svět v duchu tehdejšího hesla: "Není takových
pevností, jakých by bolševici nedobyli." Když vypukla nedlouho po Říjnové
revoluci mimořádně krutá občanská válka; projevila se v ní skutečnost, kterou
Moulis považuje za základní rys běsovství. Byla to obrovská nenávist ke
stoupencům starého režimu a k těm, kteří v něm zastávali nějaké pozice a funkce.
Projevovaná zvůle vůči ním si nekladla žádné morální či jakékoli lidské meze.
Řečeno dobovým slovníkem - buržoazie a šlechta musely být zničeny, protože
muselo být smeteno všechno, co překáželo na cestě k novému společenskému řádu.
Sám vůdce bolševiků V. Lenin často hovořil o vykořisťovatelích jako o trubcích a
parazitech. Lidský život - přesněji život těch druhých - neměl žádnou cenu: Pro
nikoho. Od samotného vůdce až po "vojáky revoluce". Moulis cituje výmluvná slova
příslušníka Mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, známé jako
Čeka, jistého Kalnarutkise, který tuto teorii důsledně vstřebal a jehož postoj
našel Moulis zachycený v pamětech někdejšího sovětského diplomata a pozdějšího
emigranta G. Besedovského. "My jsme hubili parazity, nikoli lidi," tvrdil
Kalnarutkis. "Najdete-li na hlavě veš a zabijete ji, kde je tu surovost? My
prostě ničíme parazity." K fyzické likvidaci třídního nepřítele se ostatně
otevřeně hlásil i samotný, předseda Čeky F. Dzeržinskij, když v jednom ze svých
proslovů prohlásil: "Budeme používat trest smrti ve jménu štěstí miliónů dělníků
a rolníků." V tomto krédu - zabíjet jedny, abychom přinesli štěstí druhým -
spatřuje Moulis rozšířený základní rys běsovství.
Kraď nakradené!
Jaké morální zásady bolševici uznávali, jaký kodex si vytyčili místo
náboženského desatera, které zavrhli? Moulis připomíná jejich častou frekvenci
vize spravedlivé společnosti bez vykořisťovatelů, avšak ptá se, čím se měl řídit
jedinec a celá společnost? Odpověď nacházíme v Leninově tezi, že morální je to,
co prospívá vítězství proletariátu. Ale kdo měl určovat, co prospívá tomuto cíli
v každodenním životě? V praxi to byl každý funkcionář strany a především
funkcionář vedoucí. Zabíjet podle nich v podstatě lze, ale jak je to s majetkem?
Ten přece patří všemu lidu a tak to byl opět sám Lenin, který tomuto lidu
lapidárně ukázal, jakou cestou se vydat. Hned v prvních dnech revoluce vyzýval:
"Kraď nakradené!" Jinými slovy - bohaté vrstvy vše, co nashromáždily, ukradly
"pracujícímu lidu", a ten má jednoduše právo si to vzít zpět. Nenávist k
nepřátelům - jako jeden z axiomů bolševického způsobu myšlení - nepominul ani po
vítězství v občanské válce v roce 1920. Noví držitelé moci byli přesvědčeni, že
nepřítel je všudypřítomný a číhá za každým rohem. Moulis poznamenává, že takový
postoj byl psychologicky vysvětlitelný tím, že hrstka lidí ovládající velký stát
musí mít strach z toho, že bude svržena, zejména jedná-li se o lidi z velké
části nevzdělané až primitivní. Tato realita však byla současně zdrojem velké
síly, kterou měly bolševické bezpečnostní orgány. Moulis při líčení životních
osudů některých protagonistů běsovství ukazuje, jak v oblasti represí bolševici
navázali na carské dědictví - byt nový režim často carismus formálně odsuzoval.
Jako potvrzení řečeného cituje Moulis dokument, který byl před několika lety
uveřejněn v ruském odborném tisku. Jistý právník V. Ždanov v létě 1918 adresoval
vládě tento dopis: "Mimořádná komise převzala činnost dřívějšího Ochranného a
pátracího oddělení. Spolu s tím přijala tytéž Metody činnosti a tentýž způsob
vedení případů. Naprostá neveřejnost a tajnost vedení, nepřípustnost obhajoby,
neexistence práva zmateční stížnosti. Ale jsou tu i rysy odlišující činnost
komise od činnosti Oddělení, a to nepříznivém směru. Komise vládne mnohem
většími pravomocemi. Provádí nejen vyšetřování, ale sama rozhoduje o
jednotlivých případech... Neexistuje nad ní kontrolní orgán, jako tomu bylo u
Oddělení. Principiálně připouští provokaci. A konečně, jakkoliv je to podivné,
její složení je mnohem negramotnější než u bývalého Ochranného a pátracího
oddělení. Zvláště negramotným se mně jeví být Oddělení pro boj s
kontrarevolucí... Prohlašuji, že činnost Mimořádné komise bude nevyhnutelně
nejsilnější diskreditací sovětské moci."
"Nejsou už lidmi"
Běsovskou ráži v sobě skrývala teorie protisovětského spiknutí, podle níž každý,
kdo někdy patřil k jiné politické straně, i když se třeba vůbec neexponoval,
stejně tak i každý bývalý důstojník, vysoký úředník, podnikatel atd., byl
potenciálně protisovětským spiklencem. Nejviditelnějším způsobem potírání
nepřátel byly veřejné procesy. Prvním terčem nenávisti byla církev a
inteligence, v druhé polovině 20. let se nenávist a hledání nepřátel rozšířilo
jako metastáza i do řad vládnoucí strany. V soudní praxi inscenovaných
politických procesů se neodmyslitelným atributem stala zdrcující sebeobžaloba
(tj. přiznávání se ke škůdcovské činnosti) a lež jako příhodná zbraň proti
vymyšleným nepřátelům. Nový impuls dostalo běsovství při kolektivizaci
zemědělství, když se stranické vedení na konci 20. let rozhodlo pro urychlenou
průmyslovou výstavbu země a zdroje k "socialistické akumulaci" chtělo vyždímat z
vesnice. Existuje zajímavé svědectví N. Bucharina, jak tato "přeměna vesnice"
poznamenala ty, kteří ji v praxi prováděli, tj. vystěhovávali celé vesnice během
několika hodin, nakládali kulaky do vlaků a plánovali trasy jejich přemístění
daleko na východ či na sever. Tento předák stranické pravicové opozice, která
nesouhlasila s metodami kolektivizace, diskutoval při své cestě na Západ (1936)
s exilovým historikem B. Nikolajevským. Bucharin mu tehdy řekl, že se "hrozí
hlubokých změn v psychologii těch komunistů, kteří se zúčastnili této kampaně, a
místo toho, aby zešíleli, stali se profesionálními byrokraty, pro něž byl teror
normální administrativní metodou a poslušnost každému rozkazu shora vysokou
ctností. Nejsou už lidmi. Jsou skutečně kolečky v nějakém hrozném stroji." Jiné
pole působnosti si běsovství našlo v naprosto bezohledném využívání pracovní
síly vězňů z "táborů nucených prací" zřizovaných od roku 1919. Snad nejznámějším
příkladem byla stavba Bělomořsko-baltského kanálu v letech 1931-19331 která
stála podle odhadu život 200 000 lidí. Běsové se také vyřádili v táborech
"zvláštního určení" (ve skutečnosti likvidačních), kde se s vězni zacházelo
zcela v duchu teorie o parazitech a zastřelení .bylo tím nejmírnějším způsobem
smrti.
Pjatakov a další
Uskutečňovat teorii- spiknutí až do těch nejzazších důsledků by ovšem nešlo, jak
uvádí Moulis, bez dalšího rysu běsovství - všudypřítomného udavačství, které
bylo občanskou povinností sovětského člověka. Bez náležitého udání by mnoho
"zločinů" nebylo ani odhaleno. Zvláště podlé, ale rozšířené, bylo udávání
účelové s cílem zmocnit se něčího bytu či postavení. Jinou otřesnou kapitolou
běsovství byly tři moskevské monstrprocesy v druhé polovině 30. let. Staly se
dalším "dokonalejším" stupněm předchozí série procesů a Stalin jejich inscenací
potřeboval jednak vyvolat v lidech strach, jednak najít obětní beránky za to, co
se sovětské moci nedařilo a nezdařilo. Souzeni v nich byli opozičníci, ale i
pravověrní členové strany, kteří "se hodili" do předem vymyšleného scénáře. Dnes
je známo, že všechno se zakládalo na dvojnásobném podvodu. Nejenže obvinění byla
zcela vykonstruována, ale vyšetřovatelé navíc svým obžalovaným slibovali, že
ušetří jejich život, přiznají-li se, přičemž mezi vyšetřovanými bylo navíc vždy
několik nastrčených agentů, kteří tuto hypotézu horlivě podporovali. Ale i jim
lhali. Až na pár výjimek byli všichni obžalovaní odsuzováni k trestu smrti a
rozsudky byly vykonány. Prostí občané byli přitom svoláváni na velká
shromáždění, aby schvalovali rezoluce požadující nejtvrdší tresty pro usvědčené
nepřátele socialismu. Mezi odsouzenými a popravenými byl i jeden z vůdčích
bolševiků J. Pjatakov. Přiznal se ke všemu, co od něho vedení strany ústy
státního žalobce Vyšinského požadovalo. Proč on i další sloužili straně do
posledního okamžiku svých životů? Dnes je velmi obtížné porozumět tehdejším
reáliím, ale snad k tomu alespoň trochu přispějí vlastní Pjatakovova slova,
vyřčená mnoho let před jeho zatčením: "Říjen 1917 byl zázrakem, a nelze totéž
říci o komunistické straně? Její podstata spočívá v tom, že není svázána žádnými
zákony, že postupně rozšiřuje sféru možného, dokud se nemožné nepromění v nulu.
Neexistuje pro ni nic nepřípustného ani neuskutečnitelného. Pro takovou stranu
je skutečný bolševik,připraven rozpustit se v kolektivu, silou vůle se odtrhnout
od svých názorů... On sám je připraven považovat bílé za černé a černé za bílé,
bude-li to strana požadovat." I Pjatakovovi možná dávali vyšetřovatelé cynické
otázky, zda si chce vybrat špionáž pro Německo, Japonsko či Velkou Británii. Z
hrůzné mašinérie nebylo úniku. Vyšetřovatelé NKVD bili a vyslýchali zatčené,
ačkoli si postupem doby mohli spočítat, že brzy dojde i na ně. A nad tím vším
zněla lživá píseň o socialismu, o nejdemokratičtější ústavě světa, o zemi
budoucnosti, kde se žije stále lépe a radostněji. Ve skutečnosti o sovětské
společnosti platilo to, co napsal ruský filozof B. Vyšeslavcev: "V totalitarismu
člověk nepatří sobě samému, ale straně, industrializaci, pětiletkám. Odcizení,
které Marx sliboval zlikvidovat, je dovedeno do krajnosti."
Dějinný zlom po Stalinově smrti
Za této situace začala v roce 1941 pro Sovětský svaz válka, která přišla pro
jeho obyvatele jako blesk z čistého nebe. Když byla země za několik měsíců v
zoufalé situaci a Hider stál před branami Moskvy, byla odpověď vedení opět
běsovská: klást odpor za každou cenu! "Obětovat život v předem ztraceném boji se
vydávalo za přirozenou věc," konstatuje Moulis a připomíná základní uplatňovanou
poučku, že život neměl žádnou cenu. Leště větších rozměrů, než v míru, nabyla
podezíravost a nedůvěro. Vojákům, kteří se probili z obklíčení nebo utekli ze
zajetí, nebylo uděleno vyznamenání, ale byli naopak podrobeni útočnému výslechu
a mnozí z nich zastřeleni, pokud je nezařadili do trestných rot. Ani po vítězné
válce se režim nezměnil. Od roku 1946 probíhaly první ideové očistné kampaně a
podle všech příznaků se připravovala další čistka obdobná té v 30. letech,
Šroubky hrozného soustrojí se již připravovaly na nové procesy, vynucená
doznání, mučení, příliv nových vězňů do gulagu - když se Stalinovou smrtí v roce
1953 vše zastavilo. "Je důkazem úžasné síly, jakou Stalin představoval na
vrcholu běsovské hierarchie," poznamenává Moulis, "že jeho odchod přivodil
dějinný zlom." Neúprosný vůdce Stalinova typu, jehož potřebovala mocenská
hierarchie ke svému běsnění, se už neobjevil. Stalinovi následovníci se vydali
jinou cestou a noví vládcové již nemluvili o "zabíjení ve jménu štěstí dělníků a
rolníků".Ideologie však nadále zůstala nedotknutelnou, stejně jako Leninova
postava, mýty o velkém Říjnu, straně a kolektivizaci. Nebyla vyřčena pravda o
procesech z 30. let a lidé se nadále špehovali a udávali. Běsové se však ocitli
v defenzívě, byť ti nepoučitelní pookřáli, když se v polovině 60. let dostal k
moci L. Brežněv. Opět začala být zdůrazňována Stalinova zásluha na vítězství ve
válce, přecházely se jeho těžké omyly v jejím průběhu a jeho zločiny byly
zahalovány mlhou mlčení. Až v polovině 80. let se poslední generální tajemník
strany M. Gorbačov pokusil řešit kvadraturu kruhu. Režim se však ukázal jako
nereformovatelný, a myšlenkový kvas, který Gorbačovova přestavba vyvolala, začal
odhalovat pravdivou podobu minulosti i se všemi jejími běsy.
Buřič, architekt, advokát, řemeslník
V závěru knihy Moulis podotýká, že mezi postavy z dlouhé řady běsovských
osobností lze zařadit i leckoho z obětí čistek. Například maršála Tuchačevského.
Ten v roce 1921 projevil krutou bezohlednost při potlačování kronštadtské
vzpoury námořníků a stejně nelítostný byl o několik let později při likvidaci
selských povstalců v okolí Tambova. Tam začala jeho oslnivá kariéra, která
skončila v roce 1937 před popravčí četou... V úplně poslední úvaze o běsích,
které uvedla v život bolševická etapa ruské revoluce, se Vladislav Moulis
zeptal, co bychom jinak o těchto postavách věděli. "Džugašvili by byl kavkazským
buřičem," odpovídá, "Vyšinskij přičinlivým advokátem, Berija možná úspěšným
architektem a Kaganovič dobrým řemeslníkem. Na to, že jejich osudy směřovaly
jejím přičiněním jinam, doplatily desítky miliónů lidí."
Miroslav Šiška
|