Nemocnice na kraji Berlína
Vyšla Dietlova nikdy nenatočená předloha psaná pro NDR

V dobách, kdy divácký úspěch seriálu Nemocnice na kraji města překračoval československé hranice, dostal jeho autor Jaroslav Dietl z televize tehdejší NDR nabídku: Ať napíše německou obdobu nemocnice. Stalo se. Jenže zůstalo jen u literární předlohy. Seriál Doktor Marcus a jeho rod, příběh z prostředí berlínské nemocnice Charité, nikdy nebyl natočen. Podle Magdaleny Dietlové její muž zuřil kvůli "ideovým" připomínkám východoněmecké dramaturgie ohledně stavby berlínské zdi a emigrace, až mu došla trpělivost a v roce 1982 jí prý řekl: Vezmi těch dvanáct dílů a hoď to do koše. "Odnesla jsem je do sklepa, po dvaceti letech vytáhla a vydala. Nic jsem nezměnila," píše nyní vdova po Dietlovi v doslovu prvního knižního vydání tohoto literárního scénáře. Televizní román, jak je Doktor Marcus žánrově označen, se tedy stal i dokumentem své doby. Je to druhá Nemocnice - a není. V obsáhlém líčení rodinné ságy Marcusových, zahrnujícím dvě světové války a střídání tří generací, bijí do očí typické znaky Dietlova rukopisu i světa, jaký by si přál mít. Světa soudržné rodiny, kde je pevným bodem bezpečný dům a veliký stůl coby symbol svátečních rituálů, odkud by měli odcházet pokud možno jen muži a pouze za profesí, jíž slouží. Podobně jako v případě mladého a starého Sovy buduje i tady Dietl opěrné pilíře tohoto světa na věčné štafetě, kterou otcové předávají synům, vlastně na tradici vážené rodinné "firmy" - byť soukromé ordinace jsou tu z politických důvodů doménou sporných postav, kdežto Marcusovi zůstávají oddáni nemocnici státní. A rovněž jako tomu bylo u Sovových, i paličatí otcové a synové z rodu Marcusových k sobě těžce hledají cestu, takže k vzájemné omluvě a chlapskému smíření je zpravidla musí přimět "normální ženská", dobrý anděl domu. Ano, také Ema, oddaná hospodyně Sovových, tu má svou obdobu v Charlottě, strážkyni krbu, kuchyně a smíření. Není to jediná variace na ustálené dietlovské postavy. Například nesměl nikdy chybět zábavný glosátor, kterému nic není svaté, v hloubi duše ovšem ušlechtilý charakter tající soukromý smutek. Tuhle roli přebírá doktor Sigi čili Siegfried Panenka, rodem napůl Čech. Ale není to jiskřivý ironik a filozof Štrosmajer, nýbrž spíše bezstarostně vlídný šprýmař. A konečně Dietl znovu využil umnou výhybku svých profesních románů, od Nemocnice přes Velké sedlo po Syny a dcery Jakuba skláře, s jejíž pomocí vozil své hrdiny po koleji sice souběžné s politickou, nicméně po koleji vymezené hlavně jejich prací. I Marcusové obratně tančí mezi vejci coby nositelé dietlovské idey Dobré řemeslo se neztratí. Pravda, Marcus se zdá - měřeno tehdejšími poměry - o chlup odvážnější než primář Sova, jenže poválečná historie rozděleného Německa nejde tak snadno zamáznout jako novodobá éra tuzemská. V české Nemocnici všechno vyřešilo pár svazáckých schůzí, v berlínské Charité nemohli nevidět svět za tamní zdí. Z úzkých tu Dietla znovu dostala příslušnost k cechu, úzkostně apolitické body, které mu umožňují kroužit mezi Východem a Západem, za jehož lákadly utíkají většinou ženy. Ovšem útěky a návraty zde živí především Dietlovy hlavní trumfy: cituplné vášně, tajné osudové lásky naplňované až po letech, zrození a smrt. Těmto prvkům pomáhá další silná zbraň vypravěče: dialog, i když se jím proklubává pracovní styl nápovědi pro režiséra - popisné pasáže, kde něco "vidíme", "tušíme", "poznáváme". Zkrátka televizní čtení. Jinak je německá Nemocnice vděčnou košatou ságou: nákladnější než ta česká, vznosnější - i lékaři tu nenahrazují klouby, nýbrž srdce - a spořivější, pokud jde o humor. Dobře, že Dietlová na textu nic neměnila. Profesionál Doktor Marcus tak zůstává i dobovým portrétem profesionála Dietla; kdyby se sám chtěl stát "záporným" autorem, přenesl by rukopis do západního Německa. Stačilo pár škrtů v mramorovém závěru, a nikdo by nic nepoznal. ***

JAROSLAV DIETL
Doktor Marcus a jeho rod
Nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2002, 355 stran, cena 199 korun.

Po dvaceti letech ožívají příběhy jedné berlínské lékařské rodiny
Zapomenutý seriál Jaroslava Dietla
Vychází poprvé, stojí na přebalu knihy Doktor Marcus a jeho rod. Její autor - Jaroslav Dietl - je důvěrně znám především milovníkům televizních seriálů. Však také obálka ještě hlásá: Televizní román.

Ivan Matějka
www.ihned.cz/matejka
Praha, 8. 10. 2002

Vyhoď ten rukopis do koše, řekl prý před dvaceti léty Jaroslav Dietl své ženě Magdaleně. Jeho přání však nebylo splněno. Díky tomu mohl "televizní román" s názvem Doktor Marcus a jeho rod letos získat knižní podobu.

Ságu jedné berlínské rodiny si na sklonku sedmdesátých let u autora objednalo vedení východoněmecké televize. Zadání bylo inspirováno značným úspěchem, který u televizních diváků v tehdejší Německé demokratické republice měly tehdejší československé seriály, pod nimiž byl Dietl podepsán jako scénárista.

"Ten úkol zní na první pohled slibně: vytvořit televizní seriál o prastaré berlínské nemocnici Charité, začít ho kdesi v její mladší historii (to jest nevyjít z rámce tohoto století, ukázal však zejména její dramatickou poválečnou éru a vrcholit údobím zcela současným," poznamenává si Dietl na počátku práce.

Velký časový rozptyl - první díl se odehrává o Vánocích 1913, závěrečný na jaře roku 1978 - vzdaluje Doktora Marcuse jinému Dietlovu seriálu z podobného prostředí, Nemocnici na okraji města. Bližší by bylo srovnání s třináctidílnou sérií Synové a dcery Jakuba skláře, jejichž děj začíná za první republiky a končí šedesátými léty. Ta vznikla až o šest let později, s německým projektem ji však spojuje jakási oslava rodové věrnosti profesi.

Dietl si byl ovšem dobře vědom, že tak velkou epickou a dramatickou látku jakou mu nabídl Doktor Marcus nemá k dispozici pokaždé "Kolik událostí, kolik zvratů, kolik proměn zažil Berlín a jeho obyvatelé za uplynulých šedesát sedmdesát let, to nezažilo snad žádné město v celé historii světa.

Zároveň to však byl vstup na neznámé, nejisté území. Vždyť prakticky všechny Dietlovy scénáře byly situovány do českých reálií.

Navíc dokázal psát jen doma. "Do ciziny jedu vždy jen na pár dnů na zkušenou, nasát atmosféru, dozvědět se nejdůležitější fakta," uváděl v rozhovoru pro článkovou agenturu Orbis na sklonku roku 1981. "Ale psát - to mohu jen a jen doma - v prostředí známém, které mě nerozptyluje, nerozčiluje, kde se cítím silný tím, že ho znám a že mu dokonale rozumím," dodal.

Zadání se ovšem Dietl ujal s maximální důkladností, která mu byla vlastní. Začal maximálně prozaicky: výpůjčkou berlínského telefonního seznamu a německé kuchařky. "Berte to jako zoufalý pokus autora dostat se za každou cenu do intimity německé rodiny, znát jejich jména a vědět na čem si pochutnávají," uváděl Dietl pro Orbis.

Protože seriál měl obsáhnout životní osudy několika generací studoval Dietl také německé dějiny. Prostřednictvím důkladné - dvou set stránkové rešerše se seznámil s historickým vývojem německé medicíny, navštěvoval odborná lékařská pracoviště, absolvoval desítky rozhovorů s pamětníky.

Hodnověrnost mu byla vším. "Věděl jsem například, jak tíživá situace byla pro německé lékaře v zimě roku pětačtyřicátého. Nebyly léky, nebyl obvazový materiál, nebyly potraviny, nemocniční pavilony byly vybombardovány. Ale neměl jsem tušení, že například jako vzácná odměna pro doktora a jeho rodinu se vydávalo o Vánocích pár brambor," uvádí Dietl v dobovém rozhovoru.

Výsledek ovšem nebyl zatížen ani historismem ani odborností, vždyť Dietl byl především zručným vypravěčem lidských příběhů. Jeho specialitou byly děje zabydlené emocionálně vyhraněnými postavami, na míru nasycené komplikovanými partnerskými, rodinnými i pracovními vztahy, vášněmi všedního dne.

Dobové a odborné peripetie mu k takovým příběhům vytvářely jen nezbytný rámec, podobně jako tomu bylo u románů jeho milovaného autora - Alexandra Dumase. "Potřebuji reálné dveře s reálnou klikou, když mám nechat postavu vejít," prohlásil jednou s jistou nadsázkou.

Ovšem právě na dobových reáliích projekt ztroskotal. Dietl po mnoha kolech připomínkového řízení už nebyl ochoten ustupovat dalším - opět většinou ideologicky zabarveným - požadavkům vedení východoněmecké televize. A tak v době, kdy se už začalo s výběrem herců a exteriérů, s šitím kostýmů a přípravou interiérů, skončil rukopis dvanácti dílů málem mezi odpadky.

Magdalena Dietlová je ale do popelnice nehodila. "Jen jsem je odnesla do sklepa, kde jsem je po dvaceti letech našla," uvádí v dovětku ke knižnímu vydání.

Rukopisu se ujala dvě menší, úzce spolupracující pražská nakladatelství - Dokořán a Máj. Mezi tituly, které nacházíme v jejich edičních plánech, je Dietlův román spíše výjimkou. Ocitá se v sousedství titulů určených pro poučenější čtenáře - jen namátkou jmenujme eseje manželů Tofflerových či Bodanisův "životopis" nejslavnější rovnice světa E = mc2, výběry z poezie Františka Gellnera či Anny Achmatovové, Hvížďalův obsáhlý rozhovor s Karolem Sidonem. Vydání Doktora Marcuse je ovšem sázkou na jistotu, která může zaštítit jiné, daleko "nejistější" projekty. Jméno Jaroslava Dietla je už samo o sobě předzvěstí čtenářského úspěchu.

"Nic jsem neměnila," poznamenává na okraj knižního vydání dvacet let starého rukopisu Magdalena Dietlová. A dodává-li - "On se v tom textu, psaném na začátku osmdesátých let minulého století, laskavý čtenář nejlíp zorientuje sám," je to patrně i její příspěvek do vzrušené debaty, zda dnes mají Dietlovy seriály (nejnověji Žena za pultem) místo na televizní obrazovce,

Jaroslav Dietl: Doktor Marcus a jeho rod. Nakladatelství Dokořán, Praha 2002, ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová - Máj. Vázáno, 360 stran, doporučená cena 199 Kč.

Nemocnice uprostřed velkoměsta

Po úspěšném uvedení seriálu Nemocnice na kraji města vyzvali dramaturgové televize NDR Jaroslava Dietla (1925-1985), zda by nevytvořil "podobný" obraz z jejich prostředí. Ačkoliv na scénáři pracoval přes dva roky a v roce 1981 už byl připraven k natáčení, k realizaci nikdo nedošlo. Seriál byl totiž východoněmeckými soudruhy "upřipomínkován". Celek se schvalovatelům sice zamlouval, ale s detaily, které figury oživují a individualizují, nesouhlasili. Dietl počátkem roku 1982 od smlouvy odstoupil. Jeho žena vzpomíná, jak ji požádal, aby celý strojopis hodila do popelnice. Místo toho ho uložila do sklepa, kde jej také po dvaceti letech našla. Proto Doktor Marcus a jeho rod vychází jako televizní román. Dietl zjevně nechtěl opakovat pojetí profesního románu, které se mu nejvíce dařilo: příběh o týmu usilujícím dosáhnout vytčeného cíle, o zápasu některých z jeho členů o kariérní postup, vše okořeněno propletencem milostných vztahů. V Doktoru Marcusovi nalézáme druhý kompoziční princip, který rovněž používal: historické obrazy společnosti v určitých obdobích. Tři hlavní postavy rodinné ságy Marcusovců postupně působí ve vedoucí pozici na prestižní berlínské klinice Charité. Jsou představiteli humanitní tradice německých intelektuálů, obětaví i sebevědomí, odpovědní a rozhodní. Své povolání chápou jako poslání a občanské postoje nesměšují s žádnými aktuálními politickými proudy - tedy ani s nacismem, ani později s angažovaností v komunistické SED. Vedle nich Dietl zachytil i jiné lékaře, například kolegy, kteří pro "neárijský" původ museli nemocnici opustit. Druhou polovinu textu (léta 1945-1978) čteme s podezřením, co asi bylo zmíněno, ale upozaděno, co úplně vyškrtnuto a co naopak dodatečně vtěleno. Jde třeba o sílící emigraci lékařů na západ ukončenou rozdělením města a jeho obyvatel berlínskou zdí. Jako o poslední kapce připomínek, jíž autorova trpělivost přetekla, se o tom v doslovu vyjadřuje i Magdalena Dietlová. Text, jenž je poslední verzí dvanácti dílů seriálu, vyvolává dojem, že se jindy pohotový vypravěč Dietl trápil s každou epizodou, s každým slovem. Jeho síla byla v rozkrývání myšlení literárních postav (to zde užívá zřídkakdy), nikoli v kresbě politického pozadí jejich činů. Ve fabulované Nemocnici na kraji města mnoho politiky není, pokud přece, pak byla překryta hereckým mistrovstvím představitelů. Skutečná berlínská nemocnice Charité svedla Dietla k jakémusi polodokumentu o době, v němž však nebylo možno uvést všechno, tím méně proniknout hlouběji do kontrastů a souvislostí, jichž byly tři generace východoněmeckých intelektuálů svědky i aktéry, ale které hlavně dramaticky ovlivnily jejich osudy.