Krajina jako prostředník mezi vnitřním a vnějším

Geolog a filosof RNDr. Václav Cílek je širší veřejnosti znám hlavně díky svým fundovaným vyjádřením k problematice životního prostředí, která se čas od času objevují ve sdělovacích prostředcích. Knižně však - vyjma účasti v různých sbornících a dvou bibliofilií - dosud nepublikoval. Až nyní mu v rozmezí několika dnů vyšly hned dvě knihy, které ho představují ve složitější a nesnadno zařaditelné poloze. Zatímco Mrtvá kočka obsahuje Cílkovy překlady japonských zenových příběhů a básní (a byla již před dvaceti lety vydána jako samizdat a před deseti jako bibliofilie), Krajiny vnitřní a vnější jsou souborem velmi originálních duchovních esejů.

Kniha obsahuje texty, jejichž původní verze byla v některých případech poprvé publikována v různých časopisech či sbornících - ty prošly tu většími, tu menšími úpravami - kromě toho přináší ovšem soubor i řadu esejů dosud nikde nevydaných. Ústředním tématem je krajina, a to - jak napovídá i samotný název - ve svém nejširším možném významu, tj. jak krajina přírodní, tak i duchovní, hlavně pak ovšem nejrůznější vztahy a souvislosti mezi nimi.

Publikace je rozdělena na dva oddíly - první z nich má obsahovat texty spíše přírodovědeckého charakteru, zatímco druhý je prezentován jako niternější a spirituálnější. Svorníkem mezi nimi je jakýsi "přechodový" rozhovor, umístěný uprostřed. Ve skutečnosti však mezi eseji obou částí žádný ostrý předěl není, protože i v první polovině knihy lze najít různé duchovní odkazy, pouze jich je přítomno o něco méně. Patrný je spíše jakýsi postupný ponor, který způsobuje, že čtenář jakoby se propadal do stále větší hloubky a stále častěji musel knihu odkládat a velmi pečlivě promýšlet to, o čem autor píše.

Fundované a přitom sdělné pasáže (odbornický žargon je potlačen na nejvyšší možnou míru, nelze-li se mu vyhnout, je i náležitě "přeložen") jsou zcela organicky prokládány jakýmisi mikropříběhy, které ilustrují jednotlivé myšlenky, historické reminiscence jsou prokládány krátkými úvahami ("Hra mezi soukromým a veřejným, mezi rodinou a politikou, kompromis mezi mým a obecným vytvářel určitý typ občanské společnosti.") a citáty nerůznějších odborníků, prozaiků i básníků, aktuální momenty žhavé současnosti se střídají s geologickými perspektivami miliónů let.

V knize se můžeme dozvědět například co je to areál jablkového štrůdlu (originální metafora pro Střední Evropu), jak dálnice mění mentální mapu krajiny, proč jsou opuštěné lomy a městská nádraží vlastně jakýmisi minirezervacemi jinde již nezachovaných rostlin či zvířat, o krádeži horizontu výškovými budovami, nebo o tom, jakou historii a vliv mají ostatky jednoho z patronů české země, svatého Vojtěcha. Jeden z esejů - Co si pamatuje řeka - je věnován povodním (a to nejenom těm loňským) a na malé ploše přináší řadu podnětů a originálních postřehů. Kniha končí velmi osobními deníkovými záznamy, reflektujícími autorovu účast na jedné výjimečné interdisciplinární a i jinak nesnadno zařaditelné akci věnované vnímání krajiny. Jakousi závěrečnou kvintescencí celého objevovacího procesu, kterým autor čtenáře provází je pak jeho soubor poutních pravidel.

Publikace je doplněna řadou výtečných barevných i černobílých fotografií a kreseb. V závěrečné bibliografii autor uvádí všechny své krajinářské texty, včetně těch, které do souboru zahrnuty nebyly, v doporučených seznamech jsou pak uvedeny nejen důležité odborné publikace, ale také odpovídající beletrie, hudba a krajinomalba.

Zvolená forma i obsah knihy ji jednoznačně předurčují k pozornému a opakovanému čtení. V řadě případů může dokonce posloužit i jako jakési přímé uvedení nejen do krajiny obecně, ale také do některých jejích zcela konkrétních částí.

Pavel Hlavatý
Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, Praha 2002