Autor: Václav Cílek
Název: Krajiny vnitřní a vnější
Vydal: Dokořán, Praha 2002, 232 stran

Vesmír 3/2003

NAD KNIHOU

Václav Cílek patří k těm několika autorům, kteří píší o české krajině, příležitostně i ve Vesmíru (např. Vesmír 1995/7, str. 40). Kniha Krajiny vnitřní a vnější vznikla autorským výběrem a editací vesměs již publikovaných časopiseckých článků napsaných v posledních deseti letech; nejpodstatnějším dosud nepublikovaným textem je stať "Co si pamatuje řeka" věnovaná loňským katastrofickým povodním. Jak píše autor sám, první polovina knihy se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany; část druhá je věnována vnitřním krajinám duše. První polovinu knihy tak lze posuzovat z pozic přírodovědy, architektury a historie, druhá polovina se s těmito prostředky poznání míjí - jde spíše o umění, lidskou psychiku, filosofické přístupy a jejich ovlivnění krajinou.

Jednotlivé texty, jejichž editací kniha vznikla, byly určeny velmi různorodým čtenářům; tak se vedle sebe ocitají texty pro Silikátový zpravodaj, Ochranu přírody, Logos, Analogon, Respekt i Vesmír. Propojuje je osobní zkušenost i literární styl autora, který dokáže psát i vědecké články srozumitelně a naopak popularizační texty s nemalými nároky na pozornost, zkušenost a kompetenci čtenáře. Knihu nelze číst (a tedy ani recenzovat) podle schématu vhodného pro základní učebnici oboru: cílem není shrnutí stávajícího poznání, ale osobní výpověď a zápis zkušeností. Autor si tak může dovolit pohybovat se na tenkém ledě úvah opřených více o intuici než o tvrdá data a říci tak to, co by "vědci" raději nenapsali (pokud by to vůbec v zajetí svých specializací byli schopni zformulovat) a "nevědci" napsat neuměli. Prostor pro kritiku ze strany "scientistní" vědy ostatně zmenšuje autor sám, když cituje větu Jiřího Sádla: "Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5-7%".

Pokud se nějaký významný pojem současného kritického myšlení skutečně nedá studovat bez širokého pohledu přes řadu vědeckých disciplín a oborů, které za vědu nepovažujeme (výtvarné umění, literatura, hudba…), pak je to právě krajina. Je zřejmé, že Cílek prožívá pobyt v krajině velmi intenzivně a léty zkušeností dosáhl výjimečné senzitivity vůči "fyzickým" i "vnitřním" krajinám. Jeho mezioborový pohled je pak důsledkem snahy viděné a cítěné pochopit, nikoliv výsledkem tlaku grantových agentur a vědeckých institucí. Svoboda tohoto přístupu je podle mého názoru v dnešní době vzácná a proto hodnotná; cenou za ni je pak skutečnost, že specialista, který ví o některém aspektu věci více než oněch 5-7%, musí občas vystřídat nadšení z pronikavých úvah autora údivem či nesouhlasem.

První stať "Geologické základy české krajiny" popisuje postavení Českého masivu v rámci Evropy a geologicky vyprávěný příběh vzniku české krajiny. Tento příběh je skvěle doveden ke vzniku dnešní mozaiky tvarů, hornin a vegetace, v níž každý dílek má svůj časový rozměr a proměnlivé interakce s dalšími body v krajině. Údiv či spíše nesouhlas budí prostor a nadšení věnované teorii Pražského impaktového kráteru, která se - podle toho, jak já rozumím paleogeografickým poznatkům - jeví jako bizarní. Zásadní význam pro praktickou ochranu přírody a krajiny má kapitola "Geodiverzita a změny české krajiny". Geodiverzita je zde stručně definovaná jako substrátová a morfologická rozmanitost určitého území. Autor dokládá pokračující ztrátu geodiverzity současné krajiny a upozorňuje na možnost, že těžební a stavební aktivita - pokud je dobře promyšlená - může geodiverzitu obohacovat. Další kapitola se věnuje krajině jako paměťovému médiu v časových měřítcích přírodních i kulturních. Další stať, která bude z celé knihy asi nejvíce vyhledávána a citována, se týká loňských ničivých povodní a na jejich pozadí klimatických scénářů pro Evropu a Českou republiku. Zde autor ví jistě více než zmíněných 5-7% faktografie a jeho náhled do historie, beletrie, praktik současných sdělovacích prostředků aj. činí jeho text mimořádně věrohodným příspěvkem - přímo návodem, jak se připravit na budoucí klimatické extrémy. Zejména směrem k architektuře a ke tvůrcům politických rozhodnutí na místní úrovni je věnována stať "Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem". Na takto pregnantní text o problému by se myslím nezmohl žádný architekt, památkář ani "aktivista". Zde je autorova senzitivita a schopnost převést "dojmy" na věcný popis nedostižná. Podobné nadšení ve mně vzbuzuje kapitola o vlivu těžební činnosti na krajinu a zásadách rekultivace. Autor zná každý starý i provozovaný lom minimálně do vzdálenosti 100 km od Prahy a ví, co tato místa znamenají pro krajinu - v dobrém i ve zlém. Cílem je dát návod, jak to zlé omezit na co nejmenší prostor a časový úsek a jak dosáhnout prostřednictvím těžební činnosti vysoké geodiverzity i subjektivně příjemné krajiny.

Druhou část knihy - o "vnitřních krajinách duše" - lze hodnotit měřítky osobního vkusu, zkušenosti, filozofie, náboženství či uměleckých preferencí. Její čtení má smysl pro ty, kteří v krajině zažívají intenzivní pocity a touží po tom jim porozumět. Jedná se o texty snad až příliš různorodé, při jejichž čtení má nicméně nesouhlas s napsaným stejnou poznávací hodnotu jako souhlas či souznění. Nejedná se o četbu právě lehkou (na rozdíl od některých statí první části knihy).

Obrazový doprovod knihy vytvářejí barevné i černobílé fotografie Hany Rysové a černobílé ilustrace - grafiky Miloše Šejna. Miloši Šejnovi je věnována jedna z kapitol druhé části knihy. Vyplývá z ní, že jeho dílo je mnohem rozsáhlejší, než v knize představené otisky kamenů, skalních útvarů a kresby minerálních či rostlinných textur či symbolů. Uveřejněný zlomek dává (alespoň mně) jen malou šanci Šejnovu dílu porozumět. Kniha patřila v r. 2002 k nejžádanějším titulům v knihkupectví Academia v Praze. Těší mě a trochu překvapuje, že tolik lidí cítí potřebu ji číst.

Radek Mikuláš