Po románech Čapajev a Prázdnota (1996, česky 2001) a Generation P (1999, česky 2002) vychází česky nejsevřenější a snad i nejpůsobivější autorova kniha, svižná groteska o výchově sovětského opravdového člověka, hrdinského kosmonauta: Omon Ra (1992).

Výprava na měsíc
To jednou letěla výprava na měsíc. Letěj a letěj. Už jsou skoro na místě. A najednou se otevře vstupní průlez a na lodi se objevěj lidi v bílejch pláštích. Kosmonauti jim říkaj: My letíme na měsíc! A ty v bílejch pláštích odpovídaj: No jasně, samozřejmě. Hlavně klid. Teď jenom dostanete takovou malou injekci. Nebo třeba: Letěj lidi na Mars. Už jsou skoro u cíle a kouknou se průzorem ven. Najednou se otočej a za nima stojí takovej divnej chlap - malej, celej v červeným a v pazouře hroznej žabikuch: Tak copak, mládenci, povídá, na Mars se nám zachtělo?! Takovými idiotskými historkami toho druhu, kterými se děti straší na pionýrských táborech, častoval ostatní kluky na pokoji v moskevské tajné škole pro kosmonauty jeden z chovanců. Jeho absurdní anekdoty nastiňují něco z atmosféry Omonova příběhu, vystihují však jen jednu rovinu.

Konec kosmické romantiky
Omon je syn milicionáře, zpivšího se do němoty. Jméno (předurčení) mu otec vybral k zajištění dobré kariéry: OMON je zkratka pro policejní oddíl zvláštního nasazení (otrjad milicii osobogo naznačenija), přezdívku Ra (Omonův bůh vybraný z Ateistické encyklopedie, egyptský bůh Slunce - ochránce a záruka říše, faraona i řádu světa) dostal pro vesmírnou misi. Román přísně zachycuje jen ty útržky z hrdinova života, které se týkají jeho touhy být kosmonautem. Jde o postavu zvláštně nejasnou, která jako by neměla kořeny; maminka brzy zemřela, bratr také, Omon žil u tety, již ani v nejmenším nezajímal, a dětství strávil v družinách, táborech a školách. Je to dítě (pozdní) sovětské společnosti, v podstatě bezprizorný kluk, který dospíval asi na samém konci sedmdesátých let v Moskvě. V té době už bylo kolektivní romantické prožívání procesu dobývání kosmu pryč.

Druhy vesmírné svobody
V letech šedesátých jako by lety do vesmíru v kolektivním vědomí nahradily vertikálu zbořených či chátrajících chrámů (jak píší například kulturologové Petr Vajl a Alexandr Genis v knize Šedesátá), především se však náhle zpřítomněné vědomí přiblíženého nekonečného prostoru spojilo s celkovou atmosférou epochy ˝tání˝ a vesmír se stal pro sovětského člověka symbolem dovršeného, absolutního osvobození. Kosmická horečka po čase vymizela, na konci dekády, kdy zemřel Jurij Gagarin (1968) a Neil Armstrong vstoupil na povrch Měsíce (1969), a nastal čas, kdy lety začaly nabývat čistě propagandistických a politicky soutěžních rozměrů: kosmonauti, obyčejní chlapci, kteří dřív dosahovali téměř zbožštění, částečně ztratili aureolu; začali být ˝masově vyráběni˝. Hrdinové Pelevinovy knihy si už vesmír nespojují s žádným pozitivním (politicky či společensky uvolňujícím) procesem, probíhajícím na Zemi, žijí v úmorné, ˝šedé˝ době a nevěří na změnu: odjakživa ve mně vyvolávaly takový pocit nudy západní nepřátelské radiohlasy a díla všelijakých Solženicynů; v duši jsem samozřejmě zakoušel odpor proti státu... - když jsem však pochopil, že na Zemi do světa svobod neproniknu, můj duch zamířil vzhůru a vše, co vyžadovala zvolená cesta, už nevstupovalo do žádných konfliktů s mým svědomím, říká Omon, pro něhož je kosmos jinou, tou pravou realitou. Na Zemi se chová, jako miliony jemu podobných, ryze prakticky. Stát potřebuje nové a nové mladé kosmonauty, pro které zakládá množství škol. A román Omon Ra zaznamenává (mnohem spíš než vesmírný program SSSR) dětství a dospívání v této zemi, a to v alegorické nadsázce. Například psychické a mravní mrzačení občanů ve školách autor načrtl v divokém obrazu chovanců Zarajského leteckého učiliště Alexeje Maresjeva, kteří jsou k hrdinské oběti vlasti vychováváni tím, že jim jsou v prvním ročníku uřezány obě nohy. Závěrečnou zkoušku pak skládají tancem Kalinky. Jejich další osudy nejsou růžové, jsou z nich většinou alkoholici (podobně skončila psí kosmonautka Lajka), vyšvihl se jedině Landratov, který dělá pohůnka u státní bezpečnosti (podobnou práci mají soudružky fenky Strelka a Bělka). Jejich učitelé mají za sebou patrně podobnou zkušenost, například zástupci pro věci politické zvláštního oddílu kosmonautů Vrčagin a Bručagin jsou slepí a invalidní, mají jen jedno pojízdné křeslo, takže jeden vždy bezmocně leží na boku na posteli jako loutka. Absurdní situace se v životě Omona postupně hromadí a mají skutečně groteskní, tedy tragikomický efekt. A spějí k pointě.

Ruský skafandr
Viktora Pelevina už zde, v jeho prvním románu, zajímala především nejistota realit, v níž se hrdinové pohybují. Během čtení není jasné, zda je celý příběh dětským snem malého Omona, utkaným z viděných obrazů (plakátů pionýrů-kosmonautů, filmů o letcích, soch raket, fotografií v časopisech, fantastické literatury), z vlastních představ (kožich a beranice místo skafandru, plechovka lančmítu Velká zeď jako kosmická strava) a prožitků (jízda na kole druhou kosmickou rychlostí) či uskutečňovaným plánem šíleného komunistického ˝faraona˝ nebo halucinací kterékoliv z postav. Tuto stránku své tvorby Pelevin úspěšně rozvíjel v dalších svých románech a povídkách: změť virtuálních realit, z nichž žádná nemůže být označena za skutečnou, nakonec působí únavně - o nic vlastně nejde, zdá se. Omon Ra je však především (a na to je třeba rázně upozornit, neboť zde tušíme kvalitu později Pelevinem už nedosaženou) vtipnou a zároveň úděsnou alegorií života v totalitárním systému, psanou jazykem srozumitelným dnešním mladým čtenářům. Pelevin v něm pracuje s prvky sovětské sci-fi a s filmovými postupy (spíše než s internetem a s počítačovou animací jako v pozdějších textech). Rozmazaný pohled skrze zadýchaná skla plynové masky, v níž se malý hrdina za trest plazí po linoleu dlouhé chodby, evokuje s velkou silou pocit bezmoci člověka uchyceného tělem i duší v sovětské skutečnosti.

Noví klasikové
Viktor Pelevin patří v současné době k nejznámějším a nejúspěšnějším ruským autorům. Spolu s básníkem Timurem Kibirovem je symbolem nového způsobu psaní, který nastoupil po vyčerpaném elitářském konceptualismu (tj. po ironických, záměrně nesrozumitelných, čtenáři nepřátelských textech, jež s osvobozujícím gestem odhalovaly ˝zasmrádlost˝ klasických literárních žánrů, například socialistického realismu). Avšak konceptualisté už dnes také patří mezi klasiky, a jejich vybouřené metody využívají někteří současní autoři spíš jako přísadu pro intelektuály. Například Kibirov, který vrátil do poezie intimitu přátelského (často plytkého) rozhovoru se čtenářem, malé problémy malého člověka; nebo právě Pelevin. Ten pracuje s prvky masové kultury, píše napínavé příběhy, v nichž boří nové mýty (historické ˝koncepce˝, noví Rusové, spasitelská síla východních filozofií), uchyluje se ke komerčně úspěšným žánrům. Pelevinův úspěch vyvolal vlnu psaní takzvaně lehké literatury, skrývající dostatek zábavy i pro náročné čtenáře (takto píše Michail Butov, Boris Akunin, Leonid Juzefovič, Vjačeslav Kuricyn, Vladimir Tučkov, nyní dokonce i Vladimir Sorokin). Už v knize Omon Ra jsou skryty narážky na díla soc-artu (komiksová řada plakátů mladých kosmonautů s Leninem či nesmyslný citát ˝z Lenina˝ na nástěnce). Dalším rysem postmoderní literatury v Pelevinově podání je jistá míra angažovanosti. Pelevin není postmodernista, ale skutečný ruský klasický spisovatel jako Tolstoj nebo Černyševskij... Je to autor-ideolog - snaží se psát čtivě, jasně, poutavě a zároveň moralizuje... každou řádkou buší čtenáři do hlavy jednu a tutéž teorii, tvrdí kritik Sergej Korněv v časopise NLO. Pelevinova ˝solipsistická˝ metoda se vskutku příliš nemění a jeho upozorňování například na nebezpečí vlivu médií mohou být označena za moralizování, ale autor Omon Ra, Čapajeva a Prázdnoty, Života hmyzu, Žlutého šípu a Generation P není myslitel. Je to vzdělaný autor s fantazií a dobrý imagemaker, kterému se podařilo přitáhnout ke knize hochy od počítačů a přebrat konceptualistům jejich zasvěcené čtenáře.

Na vlně nové upřímnosti
Závěr románu s karnevalovým střídáním vysokého a nízkého připomíná vynikající román proslulého současného ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče Moskoviáda (1993). Pelevin i Andruchovyč studovali v moskevském Literárním institutu a zdá se, že pozorování utváření nových center moci a vzpomínky na život v sovětském impériu v nich vzbuzují podobné obrazy. Hrdinou Moskoviády je dospělý student Literárního institutu, básník, který zažije přízračnou cestu městem a svou minulostí ve stylu Moskva Petuški zpáteční Venědikta Jerofejeva - a nachází tak mimo jiné inspiraci. Pelevinovi (hlavní) hrdinové mají podobné osudy (Tatarskij z Generation P je také absolventem slovutného institutu), ale jsou ˝obyčejnější˝, praktičtější. Dnes se jim už neříká ˝malí lidé˝, jak tomu bylo v dobách klasické ruské literatury. Jevgenij Griškovec - další úspěšný autor, dramatik, vezoucí se na vlně ˝nové upřímnosti˝- razí pro tyto postavy pojem obyčejný člověk. A tím těžce zkoušený Omon Krivomazov alias Ra bezesporu je. Jistě mu budeme rozumět.

Kniha týdne Viktor Pelevin
OMON RA
Přeložil Libor Dvořák.
Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2002, 128 stran.

Prozaická prvotina dnes ve světě patrně nejčtenějšího současného ruského spisovatele patří k oblíbeným hrám na scifi, až na to, že vychází z reality někdejší první kosmické velmoci a od reality příliš daleko neutíká. Pelevin tu ješte nedosahuje mistrovsky rafinované skladby jako v románu (také už cesky vydaného) Čapajev a prázdnota , ale brilantní vypraveč už se prozrazuje: Omon Ra beží dějem jak Šílený Max Mela Gibsona, podobně občas docela vykulený, ale do thrilleru je tu daleko - jsme přece v sovětském Rusku, proto čekejme spíše absurdistán. Omon - to bylo jméno jednotek ostrých hochu v kuklách (pamětníci rozpadu si možná vzpomenou na jejich zásah v osamostatnující se Litvě či jinde), křížovkáři vědí, že Ra byl staroegyptský bůh, a dohromady je to jméno hrdiny, který čtenářům jiné mladé evropské hvězdy Thomase Brussiga (románu Hrdinové jako my) připomene Klause Uhltzschte, který nakonec svým pyjem prorazil berlínskou zeď. (Přeložil Libor Dvořák. Dokořán)

Parodie sovětské éry, která má význam i pro dnešek

Robert Porter (psáno pro Britské listy, kde recenze vyšla v pondělí 8. července 2002, link je zde)

    Viktor Pelevin je pravděpodobně nejznámější současný ruský prozaik. I když ho mnoho kritiků označuje za postmodernistu, jemu osobně se tento termín zrovna moc nelíbí. Pelevin se jednou vyjádřil, že postmodernismus, jak je praktikován v Rusku, je jako "pojídání masa mrtvé kultury" - bezpochyby to považuje jen za parodii socialistického realismu, který široce dominoval staré sovětské kulturní scéně. Avšak stejně jako mnoho jeho současníků (Jevgenij Popov, Viktor Jerofejev, Vjačeslav Piecuch) i Pelevin paroduje pozitivní hrdiny a simplistní moralizování komunistické éry, stejně jako klasiky ruské literatury (od Zločinu a trestu až po Čapajeva) a charakteristickým rysem jeho prózy je neuctivá, podvratná komika.

    Avšak ani tohle není Pelevinovou podstatou. V čem je skutečně dobrý, je to, jak zpochybňuje naše vnímání skutečnosti. Jeho próza je samozřejmě částečně reakcí na "oficiální realitu", jak ji šířila sovětská média, avšak přesto zároveň Pelevin upozorňuje na otázky, které se týkají nás všech ve světě, jemuž dominují hromadné sdělovací prostředky, globalizace a komercializace. Přestože je jeho tvorba vždycky plná originálních nápadů a je podnětná, zajímavá a nesmírně zábavná, její univerzální význam je někdy obtížné přeložit do cizích jazyků. Jak se například výstižně přeloží do češtiny výraz Čapajev i Pustota? Jak přeložit Generaci P?

    Omon-Ra, první Pelevinův výrazný úspěch, není v tomto smyslu výjimkou, a tak je zvlášť potěšitelné, že vyšel český překlad této jiskřivé novely. Autor nám alespoň sám do určité míry vysvětluje titul svého románu hned na první straně:

    "Omon není jméno právě časté, a možná není ani to nejhezčí, jaké je k mání. Mně ho dal otec, který celý život pracoval jako milicionář a přál si, abych se jím stal také já.

"Pochop, Omko," říkal mi často, když se opil, "s takovýmhle jménem, a když k tomu ještě vstoupíš do strany..."

    A náš hrdina Omon Krivomazov (nezapomínejte na Dostojevského!) se octne uprostřed dobrodružství, které je pochopitelné, dokonce možné, ale zároveň naprosto fantastické. S přítelem ze školy je fascinován letectvím a kosmonautikou, a tak se přihlásí do vojenské školy. Omona brzo vyberou pro zvláštní úkoly, aby obětoval svůj život pro sovětskou věc - má šoférovat lunochod, až přistane na povrchu Měsíce. Zdá se, že sovětská technologie není schopna řídit lunochod dálkovým ovládáním ani umožnit šoférovi, aby se v bezpečí vrátil na Zem. Náš neochotný hrdina přežije, ale nepřežije hrdinovo pojetí sovětské skutečnosti, ani čtenářovo. Konečné rozuzlení knihy je nesmírně zábavné a bylo by chybou, kdybychom to pro čtenáře zkazili tím, že bychom prozradili další podrobnosti.

    Nejdůležitější nade všechno je obraz sama sebe:

    "V dětství jsem si často představoval titulní stránku novin, ještě vonící tiskařskou černí, se svým velkým portrétem uprostřed (na hlavě mám přilbu a usmívám se) a nápisem: Omon Krivomazov se cítí skvěle! Je těžké pochopit, proč jsem si to tolik přál. Asi jsem snil o tom, že část života prožiju prostřednictvím jiných lidí - prostřednictvím těch, kteří se budou dívat na mou fotografii a uvažovat o mně, představovat si mé myšlenky, pocity a ustrojení mé duše. A pak je tu samozřejmě to nejdůležitější - mně samotnému se moc chtělo stát se někým z jiných lidí: civět na vlastní tvář, sestavenou z tisíců tiskových bodů, zamýšlet se nad tím, jaké asi tenhle člověk má rád filmy a s jakým děvčetem chodí - a pak si najednou vzpomenout, že tenhle Omon Krivomazov, to jsem vlastně já."

    Avšak nesmírně důležitý je i statut technologie a ideologie. Následující ukázku je možno interpretovat jako poněkud zastaralou parodii sovětského oficiálního myšlení, ale týká se to každé velké instituce kdekoliv na světě, ať je to dnes nějaký americký podnik účetních odborníků, anebo vláda, posedlá tím, že musí politicky manipulovat obyvatelstvo:

    "Kus dialektiky je i v tom, že Marxovo učení, určené pro rozvinutý stát, nakonec zvítězilo v tom nejzaostalejším. My komunisté jsme neměli čas dokázat, že naše myšlenky jsou správné - o příliš mnoho sil nás připravila válka, příliš dlouhý a rozhořčený byl i zápas s ohlasy minulosti a s nepřáteli uvnitř země. A tak jsme zatím nestihli zvítězit nad Západem technologicky. Jenže zápas idejí, to je oblast, kde se nesmíme zastavit ani na okamžik. Paradoxem je - a vlastně zase dialektickým -, že klamem napomáháme pravdě, protože marxismus v sobě přináší univerzálně vítězící pravdu, kdežto to, za co dáš svůj život, je formálně podvod."

    České vydání Pelevinovy novely plně odpovídá autorovu originálu. Pokud to mohu posoudit jako anglický slavista, překlad je čtivý a vysoce přesný a četné ilustrace úspěšně dokreslují Pelevinovu bizarní komedii. Pelevin už byl přeložen do mnoha jazyků. Těšíme se na další české verze jeho díla.

Robert Porter je profesorem české a ruské literatury na Glasgow University.