Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluceObsahÚvod Postava z Dantova Pekla: Nikolaj Ivanovič JežovTento přívlastek není nikterak přehnaný. Postava, která zastávala po Jagodovi funkci lidového komisaře vnitra, náležela k nejstrašnějším existencím zplozeným bolševickou stranou. Působení Ježova lze přitom - stejně jako u jeho předchůdce - počítat na měsíce: NKVD řídil něco málo přes dva roky. Ale jaké to byly roky! Během nich mezi lidmi vznikl speciální termín pro řádění NKVD - "ježovština". Ježov patřil k těm kádrům, jež šly výrazně vzhůru v době, kdy generální tajemník vyhlazoval své odpůrce. Jaké však byly jeho politické počátky, co to bylo za člověka? Narodil se v roce 1895 a původem byl dělník. Málo vzdělaný, naprosto neintelektuální muž z provincie se něčím zalíbil jednomu z vyšších kádrů v období předcházejícím stalinským čistkám, Ivanu Michajlovičovi Moskvinovi. Ten v Ježovovi spatřoval tichého, skromného a výkonného funkcionáře a v roce 1927 jej přivedl do aparátu ÚV strany. L. Razgon, jenž ho někdy v těchto letech poznal, jej charakterizuje jako člověka "málomluvného, poněkud ostýchavého, který málo pil, nezasahoval do rozhovoru, pouze naslouchal". Razgon dále uvádí, že zmíněný Moskvin vylíčil Ježova takto: "Neznám ideálnějšího pracovníka… Přesněji řečeno, ne pracovníka, ale vykonavatele. Když mu něco přikážu, nemusím to prověřovat, mohu si být jist, že provede všechno. Má jen jeden, ovšem důležitý nedostatek: neumí se zastavit." A jeho dnešní životopisec Vladimir Filippovič Někrasov o něm napsal, že se vyznačoval "slepou vírou ve Stalina, povahovou tvrdostí". Tyto charakteristiky jsou snad postačující. Záleželo pouze na příležitosti, které se mu v budoucnu mělo dostat. Došlo k tomu za kolektivizace, kdy povýšil na náměstka lidového komisaře zemědělství. Při "práci" na kolektivizaci už dozajista přestal být ostýchavý. Ti, kdož ho poznali nyní, o něm hovořili jako o podezíravém a mstivém člověku. Tehdy si ho patrně povšiml důkladněji Stalin a se svým mimořádným instinktem z něho učinil hvězdu první velikosti. V letech 1930-1934 stál v čele kádrového oddělení ÚV, což byl jeden z nejdůležitějších postů ve stranické hierarchii. Na XVII. sjezdu dále postoupil: byl zvolen do ústředního výboru a vzápětí do orgbyra. A konečně v roce 1935 ho Stalin umístil mezi tajemníky ÚV a jmenoval ho předsedou komise stranické kontroly. Jako tajemníkovi patřilo do jeho kompetence vnitro. A zde je třeba uvést, že mezi ním a Jagodou se od počátku vytvořily napjaté vztahy. To se Stalinovi velmi zamlouvalo: této taktiky vždy používal. Na rozdíl od lidového komisaře, jenž se rád ukazoval mezi umělci, neměl Ježov takové ambice; není vůbec známo, že by měl nějaké osobní zájmy. Možná, že už tehdy si vytvořil jediný cíl: dávat pozor na nepřítele. Při přípravě prvního procesu nad ní prováděl jakýsi dozor. Některé nápady, jak jednotlivé obviněné zlomit, přicházely právě od něj. Týká se to např. předložení údajného usnesení NKVD I. Rejngoldovi, na jehož základě byl již odsouzen k smrti, což však může být zrušeno, dokáže-li svou oddanost straně tím, že bude pomáhat při vyšetřování (což Rejngold opravdu udělal; život mu to ovšem neuchránilo). Zvláště se věnoval zpracovávání Zinověva, přesně podle Stalinových pokynů. Měl přesvědčit Zinověva, že musí pomoci straně zasadit Trockému zničující úder. Pro vztahy v sovětské "vyšší společnosti" je typický případ Anny Arkusové, která se ocitla v drtícím soukolí procesu. Nebyla žádnou spiklenkyní, ale spadla do této klece výhradně z osobní msty Ježovovy. Dostali se před časem do sporu, když ji upozornil, že přijímá návštěvy "člověka s dvojí tváří", diplomata Pjatigorského. Arkusová reagovala prudce dotazem, jak je možné, že tento člověk je tedy členem strany; vzplál spor a ona Ježovovi vyčetla jeho bývalého náměstka, jenž se údajně ukázal být polským vyzvědačem. Teď, jako "pán procesu", si s ní tedy vyrovnal účty. Rejngold "doznal", že se schůzky členů teroristického centra konaly v jejím bytě. Když se ji snažil zachránit jeden z jejích přátel, činitel NKVD, Ježov se jen zašklebil a řekl: "Ta skandalistka si zaslouží zastřelit! Dejte jí pět let - nechybíte." Krátce před zahájením procesu uspořádali Jagoda a Ježov instruktážní rozhovor s několika hlavními obžalovanými. Ježov je Stalinovým jménem ujistil, že zachovají-li se podle návodu, bude to, co jim bylo slíbeno, splněno. Upozornil je také, že politbyro je považuje za kolektivně odpovědné: jestliže se kdokoli z nich zachová věrolomně, bude to považováno za "organizované odepření poslušnosti" všech. To bylo vskutku stalinské. Byl to také on, kdo den před skončením procesu pročetl poslední slova obžalovaných a vyškrtl z nich vše, co se mu nezdálo a co tedy nesměli pronést. To se týkalo jejich připomenutí vlastní revoluční minulosti. Jak víme, měsíc po monstrprocesu se Zinověvem a jeho druhy se stal Ježov lidovým komisařem. Příprava druhého procesu s další garniturou "zrádců a škůdců" se konala již v jeho režii. Ježov s sebou přivedl do NKVD "novou krev", téměř 300 lidí, které jmenoval náměstky vedoucích oddělení lidového komisariátu i jeho správ mimo Moskvu. Byl již jistě obeznámen se Stalinovým rozhodnutím likvidovat ty, kdo za Jagodova řízení připravovali předchozí proces a věděli všechno o jeho pozadí. Druhým procesem se nebudeme zabývat detailně. Příprava byla obdobná jako u procesu předchozího. V podstatě se jednalo o druhou vrstvu Stalinových odpůrců. Mezi obžalovanými byli především Georgij Pjatakov, přední organizátor v oblasti národního hospodářství, novinář a Leninův spolupracovník Karl Radek a Grigorij Jakovlevič Sokolnikov, vysoký úředník komisariátu zahraničních věcí. Spolu s nimi bylo souzeno ještě dalších třináct osob, většinou " agentů německé a japonské výzvědné služby". Zároveň se jednalo o přípravu půdy pro další proces s Bucharinem a Rykovem. Ježov odesílal diktátorovi protokoly výslechů, obsahujících obvinění proti nim a na plenárním zasedání ÚV v prosinci 1936 vystoupil s referátem "O protisovětských trockistických a pravicových organizacích". Soudní proces probíhal po novém roce. Třináct obžalovaných bylo popraveno, čtyři odsouzeni k dlouhodobým trestům do vězení. Za dobře vykonanou práci obdržel šéf NKVD titul generálního komisaře státní bezpečnosti. Následující měsíc se konalo nové plenární zasedání ÚV strany. Atmosféra byla dusná. Po dvou procesech se starými členy strany se čekalo, co bude dál. Je třeba konstatovat, že to byl Ježov, jenž zde měl téměř hlavní slovo a kdo ukázal směr, kterým se bude teror ubírat. Na zasedání vystoupil několikrát; v jeho proslovech bylo možné rozpoznat, že hovoří ve Stalinově režii. V prvním vystoupení, hned na počátku pléna, referoval Ježov o tom, že ti, kdo byli vyšetřováni v minulých měsících, "zcela potvrdili obvinění vznesená předběžně proti Bucharinovi a Rykovovi na minulém plénu". Byl to nemilosrdný projev: pravicoví vůdci se měli projevovat protimarxisticky, byli pro svržení Stalina, pro individuální teror - opět zaměřený proti němu atd. Podruhé vystoupil Ježov po Bucharinovi a Rykovovi, aby odmítl jejich obhajobu, a potřetí v jednom z následujících zasedání, kdy hovořil o škůdcích, a to velmi adresně; konečně po čtvrté se přihlásil do diskuse s nám již známou kritikou NKVD. Toto vystoupení muselo vzbudit nejvíce pozornosti a také strachu. Následné události na sebe nedaly dlouho čekat. V březnu 1937 svolal Ježov velkou poradu svého komisariátu, kterého se zúčastnili jeho náměstci a šéfové oddělení. S výjimkou čtyř vedoucích funkcionářů všem přikázal, aby na základě usnesení vedení strany provedli v jednotlivých oblastech státu prověrku politické spolehlivosti ve stranických oblastních výborech. Nikdo z těchto mužů nedojel na místo určení: všichni byli ve vlaku zatčeni. Věděli příliš mnoho o tom, co se dělo v posledních letech na vrcholu komisariátu vnitra, a někteří znali i různá tajemství týkající se samotného generálního tajemníka, jako např. vedoucí administrativně-hospodářského oddělení I. M. Ostrovskij, jenž organizoval "zabezpečování" Stalina osobami ženského pohlaví. O dalším Ježovově vystoupení v klubu NKVD už po zatčení hlav oddělení podal svědectví V. Krivickij. Ve svých pamětech píše, že nový vládce nad komisariátem začal svou řeč spekulací, že kdyby Jagoda byl tvrdým a čestným bolševikem, neztratil by Stalinovu důvěru. Jeho chyby měly ovšem hluboké kořeny, od roku 1907 byl ve službách carské ochranky. "Po celou dobu existence sovětského státu," volal dále Ježov, "pracoval Jagoda pro německou rozvědku!" A špioni pronikli za jeho působení všude, zaujali klíčová místa v GPU. A Ježov uváděl jména - jmenoval celou řadu osob, před nimiž se ještě nedávno všichni přítomní třásli. Nakonec shrnul: musí dojít k čistce. "U mne nenaleznete pochyb, váhání, slabosti." Z obavy před nějakým aktem zoufalého odporu ze strany zbylého osazenstva NKVD vyměnil složení ochranných oddílů ústředí a zesílil svoji osobní stráž. Potom následovalo rozsáhlé zatýkání příslušníků komisariátu. V návaznosti na to, patrně v průběhu dubna (přesné datum nelze zjistit), svolal Ježov další poradu, tentokrát představitelů NKVD z oblastí. O jeho vystoupení se nám rovněž dochovalo svědectví. Přistoupil k řečnickému stolku a začal takto: "Nehleďte na to, že jsem malého vzrůstu. Ruce mám pevné - stalinské." (Přitom natáhl před sebe obě ruce.) "Mám dost sil a energie, abych skoncoval se všemi trockisty, zinověvci, bucharinci a jinými teroristy." Potom se zahleděl podezíravě do tváří přítomných a pokračoval: "A v první řadě musíme očistit naše orgány od nepřátelských elementů, jež - podle údajů, které mám k dispozici - brzdí boj dole s nepřáteli lidu." A skončil těmito slovy: "Upozorňuji, že budu zavírat a střílet všechny, bez ohledu na hodnosti, kteří se odváží brzdit věc boje s nepřáteli lidu." Potom začal uvádět jejich přibližné počty podle jednotlivých oblastí, tj. "směrná čísla" pro zatýkání. Lze si představit, jak to na přítomné zapůsobilo. Ačkoli věděli, že obvinění je naprosto vymyšlené, mlčeli. Strach, pomocník totalitních vládců, jim svázal ústa. A Ježov ještě dodal: "Nesmíte nikdy zapomínat, že jsem nejen lidovým komisařem vnitra, ale i tajemníkem ústředního výboru. Soudruh Stalin mně projevil důvěru a předal všechny potřebné plné moci." Ano, to bylo nutné říci: Za mnou stojí Stalin. Kdo se mnou nesouhlasí, jde proti němu. Našel se však přece jen jeden neohrožený (nebo spíše naivní?) člověk, který se odvážil vzdorovat. Jeden z oblastních náčelníků povstal a řekl, že v omské oblasti není takové množství nepřátel lidu a že považuje za nepřípustné uvádět dopředu počty lidí, kteří by měli být zatčeni a zastřeleni. Ježova to nevyvedlo z míry. Zvolal: "Hle, první nepřítel, který se sám projevil!" A přikázal, aby omského šéfa na místě zatkli. Všichni se tvářili, že s příkazem souhlasí. Neozvalo se již ani slovo protestu. A tak se čistka přenesla do provincií. Obvykle přijel "pomáhat" místním kádrům nějaký nový pracovník z ústředí. Zatýkání se šířilo zemí jako kruhy na vodě. Existovala jediná možnost, jak se mu vyhnout: spáchat sebevraždu. Jisté procento příslušníků NKVD k této poslední obraně sáhlo. Toto všechno se týkalo čistky "mezi svými". Zatýkání však postihovalo nejen činitele bezpečnosti, ale i funkcionáře všeho druhu včetně pracovníků sovětů, odborů a také bezpartijních - v tomto případě často takových, kteří měli "podezřelou minulost". Někdy v této době patrně vzniklo trpké úsloví: "Paragraf je; člověk se vždycky najde." Nejhorší byla obvinění ze špionáže a teroristické činnosti. Lidé se doznávali, protože byli nelítostně biti. I to se dosud nepraktikovalo anebo nikoli v masovém měřítku. Jeden z Ježovových náměstků Michail Petrovič Frinovskij, později rovněž zatčený a odsouzený, popsal to, co se v NKVD dělo: "Tak, jak počet přiznávajících se vězňů ze dne na den rostl a vyšetřovatelů, kteří uměli sestavovat protokoly, bylo zapotřebí mnoho, tzv. vyšetřovatelé-mlátiči si začali vytvářet skupiny obyčejných mlátičů… Tito lidé nebyli obeznámeni s materiály a posílali se do Lefortova, vyvolávali vězněného a začali ho bít. Bití pokračovalo do okamžiku, kdy vyšetřovaný souhlasil s tím, že vydá doznání… ,Korekturu' a ,redakci' protokolů ve většině případů prováděl Ježov, aniž by vězně spatřil, a pokud ano, tedy při letmé obhlídce cel nebo vyšetřovacích kabinetů…" Je samozřejmé, že při tom platilo pravidlo: na bývalé známé nebrat jakékoli ohledy. M. Frinovskij uvádí případ někdejšího předsedy Státní banky Marjasina, s nímž kdysi býval Ježov v dobrých vztazích: "O jeho vyšetřování projevil mimořádný zájem. Řídil vyšetřování osobně, nejednou byl přítomen jeho výslechu… Byl neustále a zvířecky bit. Jestliže jiné vězně bili pouze do okamžiku jejich přiznání, Marjasina bili dokonce i potom, kdy vyšetřování skončilo… Jednou při obhlídce vyšetřovacích kabinetů (přičemž Ježov byl podnapilý) jsme zašli na Marjasinův výslech; Ježov dlouze hovořil o tom, že Marjasin ještě neřekl všechno, učinil narážku na teror vůbec a na teroristický akt proti němu, Ježovovi, a hned prohlásil, že budeme bít, bít a bít." Lidé, kteří měli být odstraněni, byli vybíráni podle tzv. černých seznamů; Ježov je buď sám sestavoval, nebo redigoval. Předkládal je Stalinovi. Jeden bývalý člen Stalinovy osobní stráže, který se později ocitl v gulagu, vyprávěl spoluvězni, jenž o tom po roce 1956 podal svědectví, že v letech 1937-1938 přicházel lidový komisař téměř denně ke Stalinovi s obsáhlým fasciklem a strávil tam tři až čtyři hodiny "na poradě". O čistce v armádě již víme. Na tomto místě je třeba říci, že první zatčení proběhlo již na podzim 1936. Tehdy - na Stalinův příkaz - vytloukli Ježovovi muži ze dvou vysokých důstojníků doznání, jež pak bylo rozšířeno i na Tuchačevského a na další osoby. Mimořádně těžce byla postižena církev. Za Ježova bylo pozatýkáno na 800 pravoslavných biskupů a tisíce kněží všech vyznání. Arménský katolikos byl zavražděn ve své rezidenci. Koncem června navrhl Stalin na zasedání pléna ÚV poskytnout Ježovovi mimořádné plné moci, což bylo samozřejmě schváleno. Cílem mělo být zesílení boje s nepřáteli lidu, kteří se "uhnízdili" ve stranických organizacích. Jeden člen ústředního výboru proti tomuto návrhu vystoupil; Ježov si ihned vzal slovo a uvedl, že NKVD disponuje materiály proti němu. Zanedlouho tento člověk zmizel ze scény. V nové etapě potírání těch, kdož byli nazýváni nepřáteli lidu, bylo podle Stalina případné využít "nových kádrů - mladých, schopných čekistů". Ježov okamžitě uposlechl. M. Šrejder o nich napsal: "Všichni strážní… byli vybráni z nejhorších ničemů. Ještě se nevědělo, zdali je člověk vinen nebo nikoli, a už se chovali hrubě, nadávali nám sprostými výrazy a v případě nejmenšího protestu nás všechny nazývali ,fašistickou sebrankou' nebo ,nepřáteli lidu'. A samozřejmě - při výsleších bili zatčené hrozným způsobem - a i tak, že někteří byli ubiti k smrti. Jiní se proměnili v loutky." A čistka se šířila dále. Zasáhla i samotné politbyro. Jakkoli je to zvláštní, podle dobových svědectví byli řadoví členové strany přesvědčeni, že Stalin o ničem neví a že všechno, co se děje, je dílem těch, kteří zneužívají svého postavení "v orgánech" anebo podléhají psychóze špionománie. Tyto kádry ztělesňoval v očích komunistů - ale nejen jich - Ježov. Nenáviděli ho, avšak na víc se nikdo nezmohl. Je ovšem nepravděpodobné, že by neexistovala alespoň skupina či vrstva lidí, kteří by za celou čistkou neviděli ruce generálního tajemníka. Mnozí to jistě tušili. Isaak Emmanuilovič Babel, jenž se kdysi znával s Ježovovou ženou a navštěvoval ji, jednou řekl Iljovi Grigorjeviči Erenburgovi: "Ježov není ten hlavní." Veškeré ódium ovšem padalo na něj jako na šéfa vnitra. Ježovův životopisec Roman Gul napsal, že je to člověk "absolutně zbavený nervů". Možná; ale citovaná zmínka o tom, že obcházel cely podnapilý, svědčí o tom, že i on v sobě něco musel tlumit nebo zahánět. Že by zbytky svědomí? Nebo snad strach z nejvyššího pána… nebo z počtu mrtvých, který narůstal geometrickou řadou? Podle historika Roje Alexandroviče Medvěděva zastřelili jen v Moskvě v některých dnech víc než 1000 osob za 24 hodin. Tady je namístě uvést příběh o jedné Ježovově oběti, dokazující, kam až může člověk klesnout. Ještě jako nižší funkcionář chodíval Ježov navštěvovat Sofii Alexandrovnu Dollerovou, jejíž otec byl Francouz a bývalý manžel jeden z porevolučních čekistů. Tato štědrá a dobrosrdečná žena jej vždy mateřsky hostila a pobízela, aby hodně jedl. "Je jako vrabeček," dodávala. (Ježov trpěl v mládí tuberkulózou.) V roce 1937 se ocitla mezi zatčenými. Vyšetřovatelé jí věnovali mimořádnou pozornost. 27. listopadu byla obviněna, že chtěla zavraždit právě samotného lidového komisaře! Doznala se nakonec, že přemlouvala jeho osobního lékaře, aby Ježova otrávil. Je vyloučeno, že by toto obvinění Ježov neschválil, pokud k němu nedal přímo podnět. Dne 8. dubna 1938 nešťastnici odsoudili za špionáž a terorismus k smrti. Prosila, aby jí byl zachován život, ale marně. Téhož dne ji zastřelili. Ještě jeden příklad svědčí o tom, jak Ježov jednal s vězni. Vysoký stranický funkcionář Leon Isajevič Mirzojan byl obviněn, že chystal teroristické akty proti Stalinovi a Ježovovi. Využil jeho přítomnosti při výslechu a stěžoval si na vyšetřovací metody. Ježov mu odpověděl: "Soudruh Stalin přikázal ponechat ti celou jen část ruky od zápěstí, abys mohl podepsat doznání o své nepřátelské činnosti." V říjnu 1937 Ježov dosáhl za svoji oddanost straně a za iniciativu v boji s nepřáteli funkce, po níž jeho předchůdce marně toužil: stal se kandidátem politbyra. V novinách byl oslavován a veleben. Dostalo se mu i stálého "čestného" epiteta "stalinský lidový komisař". Tehdy již byl v běhu největší úkol, jenž ho čekal - příprava třetího velkého monstrprocesu. V něm měli být "odhaleni" poslední žijící významní odpůrci Stalinovi s několika "škůdci" národního hospodářství a - jak již víme - s Jagodou a jeho "zločinnými lékaři". Hlavním obžalovaným byl N. Bucharin. Na něho byl použit psychický nátlak. Ježov umístil do jeho cely jednoho ze dvou vysokých straníků, kteří přežili proces z roku 1937, Karla Radka. Měl být živoucím důkazem toho, že lze přežít - stačí poslechnout Stalina a splnit jeho požadavky. Navíc mu slíbili, že jeho mladá žena a malé dítě nebudou nijak postiženy. Ježov řídil osobně Bucharinovy výslechy, které někdy trvaly celý den a noc; ten konečně souhlasil s přiznáním k valné části obžaloby, odmítl však přihlásit se veřejně k úmyslu zavraždit Lenina a k tomu, že byl německým špiónem. Proces proběhl vcelku uspokojivě (tj. obžalovaní se přiznali k zločinům, jež jim byly připsány, občas však přece jen něco zaskřípalo). Všichni bez výjimky byli odsouzeni k smrti a popraveni. Náznaky Ježovova konce nalezneme, podobně jako v případě Jagody, po tomto procesu. Dne 13. března 1938 byl vynesen rozsudek nad Bucharinem a jeho společníky a 9. dubna se objevila v tisku zpráva, že Ježov byl jmenován - ke své dosavadní funkci - ještě lidovým komisařem vodní dopravy. Jednalo se o stejně nedůležitý post jako v případě resortu spojů u jeho předchůdce. Tušil, co to znamená, nebo si věřil - a věřil svému pánovi, že mu nepřipraví zlý osud? Tento pán nad životy všech sovětských lidí mu dal ještě devět měsíců vlády nad vnitrem. Koncem května Ježova ještě zvolili v kirovském volebním obvodu kandidátem na poslance Nejvyššího sovětu. Jeho charakteristika jako kandidáta byla přímo vzorná: "Nejbližší spolupracovník velikého Stalina, věrný strážce největších vítězství socialismu, křišťálově čistý, milovaný syn sovětského lidu" - co víc si mohl přát? Ježov dělal vše, aby dokázal, že si funkci poslance zaslouží. Po celý rok 1938 pokračoval v čistkách. Direktivy, jež NKVD vydávalo, byly přímo šílené. Jeden z Ježovových zástupců vydal v červenci příkaz k očištění Dalekého východu od nepřátelských živlů "masovou operací" proti účastníkům bělogvardějského podzemí, bývalým bílým důstojníkům, příslušníkům různých protisovětských band, věřícím a členům sekt a všem Němcům, Polákům, Korejcům, Lotyšům, Finům a Estoncům, podezřelým ze špionáže. Avšak právě téhož měsíce Ježov fatálně uklouzl, když vydal příkaz k zatčení L. Beriji, tehdy hlavy gruzínské komunistické strany. V kapitole věnované tomuto běsovi bude řečeno, jak se mu podařilo vítězně zareagovat. Stalinovo rozhodnutí muselo být pro znalce zcela jasné: dal vytvořit komisi pro prověrku činnosti NKVD. Přitom navrhl "posílit" komisariát jmenováním šéfova náměstka a otázal se Ježova, zda má konkrétní návrh. Zde se projevila slabost slepého vykonavatele příkazů: neměl žádný. Když Stalin navrhl Beriju, Ježov poslušně odpověděl: "To by byl dobrý kandidát. Soudruh Berija umí dělat, a to nejen jako zástupce. Mohl by být dokonce i lidovým komisařem." Čekal, že diktátor narážku tohoto druhu odmítne? Nebo to byl momentální pokus získat si Beriju, jehož chtěl ještě nedávno zničit? Nebyl by to ovšem Stalin, aby se nevyjádřil uhýbavě: "Ne, na lidového komisaře se nehodí, ale bude z něj dobrý zástupce." Zakrátko nato byli odvoláni dva Ježovovi zástupci. Někdy tehdy se s ním setkal Pavel Anatolijevič Sudoplatov - výtečník, o kterém se více dozvíme v jedné z dalších kapitol. Popsal toto setkání takto: "Ježov vyhlížel podivně: zdálo se mi, že předávám dokument k podpisu buď smrtelně nemocnému člověku, nebo někomu, kdo popíjel bez přestání po celou noc. Parafoval papír bez jediné otázky, aniž by vyjádřil svůj vztah k celé věci." 17. listopadu přijalo vedení VKS(b) tajnou rezoluci, kritizující "hrubé porušování zákonných norem", ke kterým docházelo při zatýkání a vyšetřování. "Vyvstala nutnost," pravilo se dále v rezoluci, "určit limity masového zatýkání." Ukázalo se prý, že do NKVD se vetřeli nepřátelé lidu, kteří zatýkali nevinné. Pracovníci vnitra byli varováni, že budou za porušování zákonů přísně potrestáni. Zároveň byla schválena rezoluce s názvem "O získávání čestných lidí pro práci v aparátu" (rozumí se bezpečnosti). Bylo naprosto jasné, že Ježov svoji úlohu dohrál. Možná, že při sestavování rezoluce byla použita následující zbraň: jakýsi příslušník NKVD z oblasti napsal Stalinovi dopis obsahující udání na lidového komisaře, že chrání nepřátele lidu a ponechává mnohé z nich na svobodě. (Mimochodem - tento udavač byl ve stranickém oběžníku "dolů" pochvalně jmenován, později povýšen a na nejbližším stranickém sjezdu zvolen kandidátem ÚV VKS(b).) Bylo toto udání inspirováno někým, kdo již věděl, že nad Ježovem se stahují mraky, nebo tento neznámý cítil, kam vane vítr? 24. listopadu 1938 politbyro odvolalo Ježova z funkce "na základě vlastní žádosti" s tím, že dále povede komisariát vodní dopravy. Po odstranění z funkce se "stalinský lidový komisař" zhroutil. Náhle se ukázalo, že má nervy - a dokonce citlivé. Začal pít, či spíše už nepřestával pít. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že na předávkování sedativy zemřela jeho žena. Trousily se zvěsti, že ji dal otrávit; považujeme to však za další ze Stalinových oblíbených žertů na úkor budoucích obětí. Na komisariátu vodní dopravy se objevoval nepravidelně. Při poradách dělal kuličky z chleba a skládal papírové vlaštovky a pouštěl je do zasedacího sálu. Zatkli ho 10. dubna 1939, téměř na den za rok po dni, kdy se objevily první náznaky jeho konce. Toto poslední dějství proběhlo v tajnosti. Byl obviněn, že vedl spiklenecké organizace ve vojscích a orgánech NKVD, že připravoval teroristické akty proti členům politbyra a dokonce státní převrat. Byl též "usvědčen ze zrádcovských, špionských styků s polskou a německou výzvědnou službou". Obvinění, kterými on tak hýřil, teď dopadla na něho. Na soud a rozsudek čekal Ježov téměř rok. Jeden vyšetřovatel NKVD byl mimoděk svědkem toho, jak - s nepříčetným výrazem v očích - ukázal na jakéhosi vězně a zvolal: "Toho jsem taky naverboval!" Za nepřítele označil - kromě jiných - i Molotovovu ženu. Proces s vyloučením veřejnosti se konal začátkem února 1940. Obviněný se přiznal, že "po mnoho let klamal, choval se obojetně a vedl krutý a skrytý boj proti straně a sovětskému lidu". Řekl také doslova: "Provedl jsem čistku 14 000 čekistů. Ale moje ohromná vina spočívá v tom, že jsem jich vyčistil málo…" Lze důvodně pochybovat, že byl tehdy ještě příčetný. 3. února ho odsoudili k smrti. Rozsudek byl vykonán o den později. Při cestě do sklepení, kde se popravovalo, prý zpíval Internacionálu. Mezi straníky se nicméně proslýchalo, že se zbláznil a že byl umístěn do psychiatrické léčebny. Jeho nekrolog nikdy nevyšel. Ale mohli bychom za něj považovat Stalinův pozdější výrok k někomu ze svého okolí: "Ježov byl ničema. Má na svědomí mnoho nevinných. Proto jsme ho zastřelili."
Podle pramenů, jež byly uveřejněny v nedávné době, bylo v letech 1937-1938 zatčeno 1 372 000 lidí; z toho bylo zastřeleno 681 000. Podíl komunistů odsouzených k nejvyšší míře trestu činil ani ne třetinu - 116 000. Historik D. Volkogonov však odhaduje počet obětí výše: popravených bylo o 100-200 000 víc a zatčených a uvězněných bylo 4 500 000-5 500 000 lidí. Taková byla Ježovova žeň.
|