Jiří Peňás: Deset procent naděje. Výbor z publicistiky (1995 -2001)

Výpravy Jirky Peňáse

Jirka Peňás coby literární postava byl nejspíše počat jednoho dne v červenci roku 1999. Tehdy jsme s několika přáteli -- zúčastnili se ještě Viktor Šlajchrt, Viktor Stoilov a Tomáš Kafka -- vyrazili na výpravu ve foglarovském duchu do Sluneční zátoky, prostě na ono slavné místo u sázavských Stvořidel, kde Jestřáb se svými Hochy od Bobří řeky táboříval. Proto jsme si také zakázali říkat výlet: foglarovci, dobrodruzi a objevitelé přece jezdí na výpravy! Až na místě jsme také díky Jirkovi P. zjistili, že právě v tomto areálu se střetává odkaz Jaroslava Foglara s dědictvím Jaroslava Haška, které sem prosakuje z nedaleké Lipnice. Viktor Šlajchrt pak tuto výpravu zvěčnil ve své rubrice Litery na internetovém Neviditelném psu Ondřeje Neffa, Jirka P. se stal literární postavou, a než se rok s rokem sešel, dotyčný příběh představoval jeden z klenotů Viktorových "psích textů", které vyšly knižně (Suroviny laskominy). Na vernisáži oné publikace -- říká se tak vůbec? -- se pak Viktor natolik rozohnil vlastní výmluvností a předčítáním ze své knížky, že jsme se s několika kumpány přesunuli k výčepu studia Paměť blahé paměti (dnes už nefunguje), abychom tam nerušeně klábosili a požívali alkoholické nápoje. A právě tam se mě spisovatel a především archeolog Zdeněk Vašíček zeptal: Hele, všichni už vydali nějakou knihu. Ty už jsi taky nějakou vydal? Zcela bezelstně a po pravdě jsem odpověděl, že nikoliv. On ještě nevydal knihu! zvolal Zdeněk Vašíček s nelíčeným obdivem (údivem?), jako by čtyřicátník, který dosud nevydal knihu, byl čímsi výjimečným, ba obdivuhodným! No, a než se opět rok s rokem sešel (puntičkář by prohodil cosi o roku a půl, ale my -- Peňás, Vašíček, Šlajchrt a spol. -- přece nejsme akribičtí puntičkáři), mě Jirka P. požádal o předmluvu ke knize, kterou on, pětatřicetiletý junák, ze svých textů sestavil a kterou právě držíte v ruce. Co na to řekne Zdeněk Vašíček? Bůh suď. Takže znovu od začátku.

Jirka Peňás coby autor knihy byl nejspíše počat jednoho dne v roce... To už je složitější otázka. Tu by nevyřešily reflexe výletů, výprav a různých alkoholních seancí, ale hlavně nějaké racionální analýzy. Proto nechme odpověď racionalistům, kunsthistorikům, literátům, jazykovědcům či analytikům a zůstaňme na rovině kamarádství, spolupracovnictví, kumpánství a kdo ví čeho ještě. Jednoho dne v dubnu roku 2000 jsme s několika přáteli -- zúčastnili se ještě Petr Placák, Pavel Reisenauer, Jáchym Topol a Viktor Stoilov -- vyrazili na Říp. Mezi námi, byla to opět výprava: pěkně vlakem z Prahy do Roudnice nad Labem, pak pěší túra přes Krabčice na posvátnou horu a poté opět dolů směrem k vlaku ve staroslavné Ctiněvsi, kde podle tradice leží pochován praotec Čech. A právě Jirka P. na výpravu vyrazil vybaven patřičnou literaturou, literárními znalostmi a znalostí literárních a historických souvislostí. Jak jinak bychom se dozvěděli, že na evangelické faře v Krabčicích psal Josef Karafiát své Broučky? Jirka nám to v oné vesnici řekl. Jak jinak bychom se orientovali v mytických českých dějinách? Jirka pohotově vytáhl z chlebníku -- na lavici před krabčickým obchodem, kde jsme konzumovali lahvové pivo -- Nejstarší pověsti české Vladimíra Karbusického. Mimoděk tak přispěl k definici rozdílu mezi výletem a výpravou. Na výpravě se přece objevuje a nezáleží na tom, zda jedeme na banálně známá místa, jako jsou Říp či Stvořidla. V dnešní době globalizace, kdy lidé vybavení orientačním systémem GPS (global positioning system, za války v Perském zálivu ho měla k dispozici jen americká armáda, dnes ho používá skoro každý námořní jachtař) jezdí do lokalit, které ještě před sto lety fungovaly jako bílá místa na mapách, se skutečné objevy konají spíše za humny. No řekněte, nejsou snad ve víkendových přílohách novin zajímavější mnohé tipy na výlety (výpravy) do málem zapomenutých končin kousek za Prahou, Brnem, Ostravou, Plzní a dalšími velkými městy téhle země než mnohé banální nabídky cestovních kanceláří? A právě takto má objevovat recenzent, šéf kulturní rubriky nebo vůbec čmuchal po literární scéně hodný toho jména. Takže ještě jednou a snad už naposled.

Jirka Peňás coby literární kritik byl nejspíše počat jednoho dne v roce... Nechme to koňovi, ten má větší hlavu. Přečtěte si texty v této knize a posuďte sami, rozpoznáte-li nějaký vývoj, nějaké směřování, nějaký cíl. On sám v nich návody neskýtá, vypichuje jen určité body, které by citlivějšího čtenáře měly přimět k zamyšlení. Máme objevovat turisticky industriální Mallorku s firmou Fischer Reisen, nebo spíše mytický hrob praotce Čecha vybaveni pohorkami, chlebníkem a Karbusického Nejstaršími pověstmi českými? Máme objevovat celebrity anglosaské, německé, románské, čínské, indické či jiné světové literatury, nebo máme spíše světovými měřítky posuzovat domácí scénu? Přečtěte si texty Jirky P. a udělejte si obrázek sami.

Závěrem. Připadá-li někomu zacházení se jmény v tomto textu až příliš familiární, nechť si uvědomí, že z větší části jde o jednu partu a jedno období, spjaté s Respektem druhé poloviny devadesátých let. Bylo to zlaté období tohoto týdeníku? Bůh a čtenář suď. Někdo vidí onu zlatou éru v roce 1990, jiný za působení Jirky Peňáse, jiný právě teď. Ale ať už to vnímáte tak, nebo tak, ani od citovaných jmen, ani od Respektu, ani od autora této předmluvy Jirkovu knihu oddělit nelze.

Zbyněk Petráček, redaktor Respektu

Už nikdy mrkev, jen samé konzervy

Jak šmíruje Velký bratr z planety NOVA

Vladimíru Železnému, řediteli TV Nova, můžeme být za mnohé vděčni. Nyní například za to, že z pokoutně a šmíráckým způsobem získaných záběrů nemocného prezidenta Havla jeho stanice odvysílala pouze tu část, již pan ředitel uznal za "velmi decentní", neboť na ní byl "pan prezident oblečen, poloseděl na posteli". Takže jen díky dobrému vkusu a úsudku Vladimíra Železného nebyl televiznímu lidu předložen záběr, na němž je prezident "nedostatečně oblečen nebo v situaci úplně jiné". Výrok ředitele Novy však na tomto místě ještě nekončí, nýbrž pozoruhodně pokračuje a mnohoznačně naznačuje, co je míněno "jinou situací": šlo o záběry ze situace "opravdu privátní, která mimochodem nastala vzápětí poté". V obsahu a struktuře celého středně velkého souvětí - včetně toho farizejského "mimochodem" - jako by se zkoncentrovala celá bytost ředitele Železného, jak ji z posledních let známe: nevídaná směs pragmatického cynismu s nekontrolovatelnou žvanivostí, prokládanou pokryteckým svatouškovstvím.

Vladimíra Železného už asi nenapadne položit si otázku po etice a nakonec i smyslu takového počínání, kdy tlupa jeho reportérů obsadí střechy a balkony a ze zákrytu namíří kamery na nic netušící lidský objekt. Co asi takovým způsobem mohli natočit jiného než záběry, na nichž se jejich oběť chová tak, jak se asi člověk v takové situaci chová: polehává a "polosedí", spí, jí, čte, sedí na toaletě, kašle a smrká, je oblečený nebo svlečený, je mu zle, nebo naopak třeba chvíli dobře, prostě se nalézá v hlubokém a důvěrném soukromí.Kudy ale v takovém případě vede - je-li jaká - hranice mezi záběry "decentními", tedy zveřejnitelnými, a těmi nehoráznými? A je právě Vladimír Železný tím arbitrem, který je oprávněn o tom rozhodovat? Čekali snad na ředitelství Novy, že se jim podaří natočit nějaký utajený státnický čin, jejž pak bude stát za to předložit národu? To jistě ne. Při natáčení takových záběrů je poháněl pouze jednoduchý samospád účelnosti zbavené korektivu. Takový samoúčel se dere všemi směry, neohlíží se napravo nalevo a znásilňuje i to nejintimnější a nejprivátnější tajemství. Opojeni svou beztrestností a naprosto pomýleným výkladem toho, co znamená "informovat", jsou ochotni jít v takovém voyerském rauši do všech důsledků. Nepřestanou dokonce, ani když vidí, že situace je "opravdu privátní", protože - koneckonců - co neprojde ještě nyní, může se hodit příště. Ani je nenapadne se pak omluvit, naopak - reakcí na taktní prezidentovo upozornění, že mu takové počínání není příliš milé, je v podstatě arogantní, byť skryté sdělení, že vlastně "může být rád", když zůstalo jen u výjevů "decentních".

Z tvora, jemuž je takový zásah do intimity druhého určen a jenž na něj snad už i čeká, se postupně ztrácí jeden podstatný rys jeho lidskosti: vnitřní "instituce" studu, jež mu pomáhá rozlišovat, co je určeno jemu, co tedy smí vidět, a co již ne, co je tabu. Taková bytost je tvorem "nového typu", jenž v jedné mediální změti spolyká bez rozdílu všechno: katastrofu letadla s narozením dvouhlavého telete, zasedání vlády spolu se závody v požírání buřtů, záběry nemocného prezidenta se soutěží o největší poprsí. Výsledkem takové stále přijímané nesouvislé změti je člověk, který ztratil schopnost pojímat svět v souvislostech a řádu, člověk, který jen tak klouže po povrchu věcí a v němž nic neulpí. Neboli jak napsal před padesáti lety švýcarský myslitel Max Picard v analýze Hitler v nás: pro takového člověka "už není žádný vnější svět, který by bylo lze poznávat, neboť jde o změť v samém principu - žádné nitro už to není schopno jasně rozlišit, neboť i ve vnitřním světě je změť".Takový druh etického kanibalismu, jaký byl každému patrný v případě horlivosti TV Nova ohledně prezidenta, se již nedá vysvětlit pouze tím, že jde o bulvární stanici, a proto jí náleží tomu odpovídající chování. Za takto bezproblémově pojímaným činem je příliš vidět bohorovnost experta přesvědčeného, že každý, byť sebepochybnější skutek je ospravedlněn pouze svým účelem. Spisovatel Hermann Broch napsal, že taková logika účelovosti proměnila všechny evropské hodnoty ve stádo žravých kobylek pustošících planetu.

Na osobnosti Vladimíra Železného je možné téměř jako na vzorovém případu dokumentovat, jak vypadá jistý typ intelektuálního "hrdiny naší doby", který absenci zábran a skrupulí povyšuje na princip a předpoklad úspěšnosti. Pro takového "muže bez skrupulí" je stud přežitkem a zátěží, osobní přesvědčení něčím zcela privátním, lehce potlačitelným, zkrátka čímsi, co nemá žádný vztah k jeho činnosti a skutkům. Evropská kulturní tradice ovšem spočívala právě na udržování integrity osobnosti, na neodbytné a nezrušitelné vazbě mezi svědomím a konáním.Dozvídáme-li se od samého ředitele Železného, jak tento milovník Bacha a stylu art déco musí zakročit proti svým zaměstnancům, kteří se pokusí do vysílání "propašovat" například Wajdova Dantona, "jenže pak stejně zjistí, že divák Novy si takové věci prostě vnutit nenechá", připomíná nám velkoobchodníka, jemuž se podařilo mimořádně uspět například s masovými konzervami. Jednou to shodou okolností zkusil i s mrkví - a neuspěl. Především však proto, že jeho klientela si už příliš navykla na maso z konzerv. Takže už nikdy žádnou mrkev, jen samé konzervy! Dodejme, že jemu osobně to však nijak nebrání, aby mrkev a petržel náležitě okázale nechroupal sám.

Strach profesionálního muže Párala z nočních vlaků

Nebylo by skutečně nijak pracné ještě jednou s komickým patosem zlomit recenzentskou hůl nad Vladimírem Páralem a jeho Playgirls s pořadovým číslem II. Smysl by to mělo však pramalý a navíc by při tom láteření zaniklo možná něco důležitého. Proto emoce stranou, vždyť, jak víme, "rozčilení není argument". V těch několika posledních pokusech postihnout "fenomén Páral" se objevil i názor, že v jeho Playgirls je obsažena jakási "společenskokritická funkce". Je to zvláštní tvrzení - představme si jen, že v chystané filmové verzi Víta Olmera zůstane tato funkce zachována a Češi uvidí možná vůbec první "společenskokritické" soft-porno. Playgirls a celé Páralovo směřování posledních let je naopak důsledným budováním sterilních ulit, uzavřených, aromatizovaných skleníků, kam z okolí proniknou jen pečlivě vytříděné kousky pseudoreality. Že těmi drobky jsou nyní příslušníci nové třídy českých bohatců, na věci nic nemění. Slovo, které se kolem Páralových posledních výtvorů neodbytně točí, zní "pornografie". Nuže, ta to není. Páralova "obscenita" - toto slovo je snad na místě - je vlastně velmi konvenční a šedivá. Koho by dnes po všech "masážních" zpovědích a la Tabu a pultech obtěžkaných anatomickými magazíny těžkého kalibru ještě uvedlo do rozpaků nějaké to Páralem nabízené sadomaso, pár stimulátorů, jejichž popis použití může být rovnou nabízen v příslušných salónech, nějaké ty masturbační scény, které - přiznejme - navíc nesou i špetku komiky. Míra Páralovy "erotičnosti" je přesným průměrem nejkonzumnější, a tedy i nejfádnější obecně přijímané "erotičnosti". Páral nikdy nejde za hranici, kterou mu dobyly tiskoviny a média polistopadového sexuálního rauše. Je to tedy "erotika" jak ze zdravotních letáčků doktora Uzla, "erotika" velmi hormonální, žlázovitá a zemitá, erotika úlevy a odfukování. Platí tu co nejpřísnější zákaz tajemství, magie, poezie, extáze, sakrálna - atributů například pro surrealisty (a najděte umělce erotikou posedlejší) od erosu neoddělitelných. Stejně tak je tu zapovězena druhá strana erosu - tragika a tíha intimity, její osudové sepětí se smrtí a zánikem. Chce-li někdo přirovnávat - a již se to stalo - Párala k Vaculíkově knize Jak se dělá chlapec, měl by tento základní rozdíl mít na paměti. Je to rozdíl mezi uměním, které je tématu právo - a mezi zbožím. Páral se lehce čte. Obnaženější a technicky plynulejší, a přesto nikoli primitivní text si lze jen těžko představit. Starý dobrý páralovský "inženýrský" styl, objev šedesátých let, tu ovšem slouží zcela jiným potřebám než v časech Soukromé vichřice. To, co tehdy bylo součástí uměleckého záměru představit bezvýchodně stejný, zmechanizovaný svět "pokleslých aktivit", se nyní stalo solidaritou zdatnéh o řemeslníka s mnohem méně zdatným čtenářem. Někde uprostřed knihy, v dlouhé pasáži z nabobské party v hotelu Atrium mezi humry, šampaňským a erosenkami, čteme větu, která o "případu Páral" vydá za všechny ostatní. Týká se, jak tam stojí, "starého spisovatele se zlatou kravatou, jemuž se ještě nechtělo na nádraží a noční poštovní vlak do Ústí n. L., ve kterém se běžně přepadá, loupí, znásilňuje a vraždí". Člověka občas napadne, jestli tomu veleúspěšnému "profesionálnímu muži" Páralovi není někdy hodně, zoufale hodně smutno.

Vladimír Páral: Playgirls II. Dialog, Ústí nad Labem 1994, náklad 80 212 výtisků, 282 stran, cena neuvedena.

MFD, 21. 2. 1995