Kdo byli běsové ruské revoluce
Lenin, Stalin, Jagoda, Berija, ale také Vyšinskij, Kaganovič či Sudoplatov - to jsou jména, které patří do dějin zaniknuvšího Sovětského svazu, ale současně také jména některých typických nositelů zvláštního úkazu, pro nějž se mezi znalci ruské revoluce vžilo označení běsovství. Tak řečení běsové se sice zrodili za revolučního rozmachu po roce 1917, ale svou sílu vybíjeli po celá další desetiletí; neboť ruská revoluce nekončila rokem 1920, kdy bolševici definitivně porazili své nepřátele, ale až koncem století dvacátého. Fenomén běsovství i s medailony jeho reprezentativních představitelů se stal ústředním tématem knihy historika Vladislava Moulise Běsové ruské revoluce, kterou v minulých dnech vydalo nakladatelství Dokořán.

Zvůle bez mezí
Co to bylo ono běsovství? Klíč k odpovědi najdeme v charakteristice vedoucí síly revoluce, kterou byla Ruská komunistická strana (bolševiků), jak zněl její oficiální název po Říjnové revoluci. Podle Moulise to byla nejextrémnější levicová předrevoluční strana ruského politického spektra, navazující na ilegální proudy nejnesmiřitelnějších odpůrců carismu v minulém století. Vyrostla z ruské sociální demokracie a dospívala v neustálých střetech s jejím umírněným křídlem - menševiky. Lidé, kteří bolševiky vedli, bývali označováni jako profesionální revolucionáři. Žili mimo společnost a zabývali se přípravou revoluce. Většinou se skrývali v ilegalitě nebo v cizině a spory o politický program (a taktiku) zaplňovaly velkou část jejich snažení. Strana byla pro ně vším mnohdy se vzdali i svého osobního života a plně se podřizovali jejím vůdcům. Byli to prostě "lidé zvláštního ražení", jak je svého času výstižně charakterizoval Josif Stalin. Důležitá je odpověď na otázku, jak dalece byli bolševici v revoluční i porevoluční praxi poznamenáni Ruskem, jeho dějinami a tradicemi. "Bolševická revoluce byla svými metodami autenticky ruská, bolševici navazovali na ty rysy carismu, jež byly civilizaci nejvzdálenější," říká Moulis, "a svou surovostí při potírání nepřátel předchozí režim v mnohém dokonce předčili." V této souvislosti připomíná další důležitý moment, a to přesvědčení, že revolucionáři dokáží předělat svět v duchu tehdejšího hesla: "Není takových pevností, jakých by bolševici nedobyli." Když vypukla nedlouho po Říjnové revoluci mimořádně krutá občanská válka; projevila se v ní skutečnost, kterou Moulis považuje za základní rys běsovství. Byla to obrovská nenávist ke stoupencům starého režimu a k těm, kteří v něm zastávali nějaké pozice a funkce. Projevovaná zvůle vůči ním si nekladla žádné morální či jakékoli lidské meze. Řečeno dobovým slovníkem - buržoazie a šlechta musely být zničeny, protože muselo být smeteno všechno, co překáželo na cestě k novému společenskému řádu. Sám vůdce bolševiků V. Lenin často hovořil o vykořisťovatelích jako o trubcích a parazitech. Lidský život - přesněji život těch druhých - neměl žádnou cenu: Pro nikoho. Od samotného vůdce až po "vojáky revoluce". Moulis cituje výmluvná slova příslušníka Mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, známé jako Čeka, jistého Kalnarutkise, který tuto teorii důsledně vstřebal a jehož postoj našel Moulis zachycený v pamětech někdejšího sovětského diplomata a pozdějšího emigranta G. Besedovského. "My jsme hubili parazity, nikoli lidi," tvrdil Kalnarutkis. "Najdete-li na hlavě veš a zabijete ji, kde je tu surovost? My prostě ničíme parazity." K fyzické likvidaci třídního nepřítele se ostatně otevřeně hlásil i samotný, předseda Čeky F. Dzeržinskij, když v jednom ze svých proslovů prohlásil: "Budeme používat trest smrti ve jménu štěstí miliónů dělníků a rolníků." V tomto krédu - zabíjet jedny, abychom přinesli štěstí druhým - spatřuje Moulis rozšířený základní rys běsovství.

Kraď nakradené!
Jaké morální zásady bolševici uznávali, jaký kodex si vytyčili místo náboženského desatera, které zavrhli? Moulis připomíná jejich častou frekvenci vize spravedlivé společnosti bez vykořisťovatelů, avšak ptá se, čím se měl řídit jedinec a celá společnost? Odpověď nacházíme v Leninově tezi, že morální je to, co prospívá vítězství proletariátu. Ale kdo měl určovat, co prospívá tomuto cíli v každodenním životě? V praxi to byl každý funkcionář strany a především funkcionář vedoucí. Zabíjet podle nich v podstatě lze, ale jak je to s majetkem? Ten přece patří všemu lidu a tak to byl opět sám Lenin, který tomuto lidu lapidárně ukázal, jakou cestou se vydat. Hned v prvních dnech revoluce vyzýval: "Kraď nakradené!" Jinými slovy - bohaté vrstvy vše, co nashromáždily, ukradly "pracujícímu lidu", a ten má jednoduše právo si to vzít zpět. Nenávist k nepřátelům - jako jeden z axiomů bolševického způsobu myšlení - nepominul ani po vítězství v občanské válce v roce 1920. Noví držitelé moci byli přesvědčeni, že nepřítel je všudypřítomný a číhá za každým rohem. Moulis poznamenává, že takový postoj byl psychologicky vysvětlitelný tím, že hrstka lidí ovládající velký stát musí mít strach z toho, že bude svržena, zejména jedná-li se o lidi z velké části nevzdělané až primitivní. Tato realita však byla současně zdrojem velké síly, kterou měly bolševické bezpečnostní orgány. Moulis při líčení životních osudů některých protagonistů běsovství ukazuje, jak v oblasti represí bolševici navázali na carské dědictví - byt nový režim často carismus formálně odsuzoval. Jako potvrzení řečeného cituje Moulis dokument, který byl před několika lety uveřejněn v ruském odborném tisku. Jistý právník V. Ždanov v létě 1918 adresoval vládě tento dopis: "Mimořádná komise převzala činnost dřívějšího Ochranného a pátracího oddělení. Spolu s tím přijala tytéž Metody činnosti a tentýž způsob vedení případů. Naprostá neveřejnost a tajnost vedení, nepřípustnost obhajoby, neexistence práva zmateční stížnosti. Ale jsou tu i rysy odlišující činnost komise od činnosti Oddělení, a to nepříznivém směru. Komise vládne mnohem většími pravomocemi. Provádí nejen vyšetřování, ale sama rozhoduje o jednotlivých případech... Neexistuje nad ní kontrolní orgán, jako tomu bylo u Oddělení. Principiálně připouští provokaci. A konečně, jakkoliv je to podivné, její složení je mnohem negramotnější než u bývalého Ochranného a pátracího oddělení. Zvláště negramotným se mně jeví být Oddělení pro boj s kontrarevolucí... Prohlašuji, že činnost Mimořádné komise bude nevyhnutelně nejsilnější diskreditací sovětské moci."

"Nejsou už lidmi"
Běsovskou ráži v sobě skrývala teorie protisovětského spiknutí, podle níž každý, kdo někdy patřil k jiné politické straně, i když se třeba vůbec neexponoval, stejně tak i každý bývalý důstojník, vysoký úředník, podnikatel atd., byl potenciálně protisovětským spiklencem. Nejviditelnějším způsobem potírání nepřátel byly veřejné procesy. Prvním terčem nenávisti byla církev a inteligence, v druhé polovině 20. let se nenávist a hledání nepřátel rozšířilo jako metastáza i do řad vládnoucí strany. V soudní praxi inscenovaných politických procesů se neodmyslitelným atributem stala zdrcující sebeobžaloba (tj. přiznávání se ke škůdcovské činnosti) a lež jako příhodná zbraň proti vymyšleným nepřátelům. Nový impuls dostalo běsovství při kolektivizaci zemědělství, když se stranické vedení na konci 20. let rozhodlo pro urychlenou průmyslovou výstavbu země a zdroje k "socialistické akumulaci" chtělo vyždímat z vesnice. Existuje zajímavé svědectví N. Bucharina, jak tato "přeměna vesnice" poznamenala ty, kteří ji v praxi prováděli, tj. vystěhovávali celé vesnice během několika hodin, nakládali kulaky do vlaků a plánovali trasy jejich přemístění daleko na východ či na sever. Tento předák stranické pravicové opozice, která nesouhlasila s metodami kolektivizace, diskutoval při své cestě na Západ (1936) s exilovým historikem B. Nikolajevským. Bucharin mu tehdy řekl, že se "hrozí hlubokých změn v psychologii těch komunistů, kteří se zúčastnili této kampaně, a místo toho, aby zešíleli, stali se profesionálními byrokraty, pro něž byl teror normální administrativní metodou a poslušnost každému rozkazu shora vysokou ctností. Nejsou už lidmi. Jsou skutečně kolečky v nějakém hrozném stroji." Jiné pole působnosti si běsovství našlo v naprosto bezohledném využívání pracovní síly vězňů z "táborů nucených prací" zřizovaných od roku 1919. Snad nejznámějším příkladem byla stavba Bělomořsko-baltského kanálu v letech 1931-19331 která stála podle odhadu život 200 000 lidí. Běsové se také vyřádili v táborech "zvláštního určení" (ve skutečnosti likvidačních), kde se s vězni zacházelo zcela v duchu teorie o parazitech a zastřelení .bylo tím nejmírnějším způsobem smrti.

Pjatakov a další
Uskutečňovat teorii- spiknutí až do těch nejzazších důsledků by ovšem nešlo, jak uvádí Moulis, bez dalšího rysu běsovství - všudypřítomného udavačství, které bylo občanskou povinností sovětského člověka. Bez náležitého udání by mnoho "zločinů" nebylo ani odhaleno. Zvláště podlé, ale rozšířené, bylo udávání účelové s cílem zmocnit se něčího bytu či postavení. Jinou otřesnou kapitolou běsovství byly tři moskevské monstrprocesy v druhé polovině 30. let. Staly se dalším "dokonalejším" stupněm předchozí série procesů a Stalin jejich inscenací potřeboval jednak vyvolat v lidech strach, jednak najít obětní beránky za to, co se sovětské moci nedařilo a nezdařilo. Souzeni v nich byli opozičníci, ale i pravověrní členové strany, kteří "se hodili" do předem vymyšleného scénáře. Dnes je známo, že všechno se zakládalo na dvojnásobném podvodu. Nejenže obvinění byla zcela vykonstruována, ale vyšetřovatelé navíc svým obžalovaným slibovali, že ušetří jejich život, přiznají-li se, přičemž mezi vyšetřovanými bylo navíc vždy několik nastrčených agentů, kteří tuto hypotézu horlivě podporovali. Ale i jim lhali. Až na pár výjimek byli všichni obžalovaní odsuzováni k trestu smrti a rozsudky byly vykonány. Prostí občané byli přitom svoláváni na velká shromáždění, aby schvalovali rezoluce požadující nejtvrdší tresty pro usvědčené nepřátele socialismu. Mezi odsouzenými a popravenými byl i jeden z vůdčích bolševiků J. Pjatakov. Přiznal se ke všemu, co od něho vedení strany ústy státního žalobce Vyšinského požadovalo. Proč on i další sloužili straně do posledního okamžiku svých životů? Dnes je velmi obtížné porozumět tehdejším reáliím, ale snad k tomu alespoň trochu přispějí vlastní Pjatakovova slova, vyřčená mnoho let před jeho zatčením: "Říjen 1917 byl zázrakem, a nelze totéž říci o komunistické straně? Její podstata spočívá v tom, že není svázána žádnými zákony, že postupně rozšiřuje sféru možného, dokud se nemožné nepromění v nulu. Neexistuje pro ni nic nepřípustného ani neuskutečnitelného. Pro takovou stranu je skutečný bolševik,připraven rozpustit se v kolektivu, silou vůle se odtrhnout od svých názorů... On sám je připraven považovat bílé za černé a černé za bílé, bude-li to strana požadovat." I Pjatakovovi možná dávali vyšetřovatelé cynické otázky, zda si chce vybrat špionáž pro Německo, Japonsko či Velkou Británii. Z hrůzné mašinérie nebylo úniku. Vyšetřovatelé NKVD bili a vyslýchali zatčené, ačkoli si postupem doby mohli spočítat, že brzy dojde i na ně. A nad tím vším zněla lživá píseň o socialismu, o nejdemokratičtější ústavě světa, o zemi budoucnosti, kde se žije stále lépe a radostněji. Ve skutečnosti o sovětské společnosti platilo to, co napsal ruský filozof B. Vyšeslavcev: "V totalitarismu člověk nepatří sobě samému, ale straně, industrializaci, pětiletkám. Odcizení, které Marx sliboval zlikvidovat, je dovedeno do krajnosti."

Dějinný zlom po Stalinově smrti
Za této situace začala v roce 1941 pro Sovětský svaz válka, která přišla pro jeho obyvatele jako blesk z čistého nebe. Když byla země za několik měsíců v zoufalé situaci a Hider stál před branami Moskvy, byla odpověď vedení opět běsovská: klást odpor za každou cenu! "Obětovat život v předem ztraceném boji se vydávalo za přirozenou věc," konstatuje Moulis a připomíná základní uplatňovanou poučku, že život neměl žádnou cenu. Leště větších rozměrů, než v míru, nabyla podezíravost a nedůvěro. Vojákům, kteří se probili z obklíčení nebo utekli ze zajetí, nebylo uděleno vyznamenání, ale byli naopak podrobeni útočnému výslechu a mnozí z nich zastřeleni, pokud je nezařadili do trestných rot. Ani po vítězné válce se režim nezměnil. Od roku 1946 probíhaly první ideové očistné kampaně a podle všech příznaků se připravovala další čistka obdobná té v 30. letech, Šroubky hrozného soustrojí se již připravovaly na nové procesy, vynucená doznání, mučení, příliv nových vězňů do gulagu - když se Stalinovou smrtí v roce 1953 vše zastavilo. "Je důkazem úžasné síly, jakou Stalin představoval na vrcholu běsovské hierarchie," poznamenává Moulis, "že jeho odchod přivodil dějinný zlom." Neúprosný vůdce Stalinova typu, jehož potřebovala mocenská hierarchie ke svému běsnění, se už neobjevil. Stalinovi následovníci se vydali jinou cestou a noví vládcové již nemluvili o "zabíjení ve jménu štěstí dělníků a rolníků".Ideologie však nadále zůstala nedotknutelnou, stejně jako Leninova postava, mýty o velkém Říjnu, straně a kolektivizaci. Nebyla vyřčena pravda o procesech z 30. let a lidé se nadále špehovali a udávali. Běsové se však ocitli v defenzívě, byť ti nepoučitelní pookřáli, když se v polovině 60. let dostal k moci L. Brežněv. Opět začala být zdůrazňována Stalinova zásluha na vítězství ve válce, přecházely se jeho těžké omyly v jejím průběhu a jeho zločiny byly zahalovány mlhou mlčení. Až v polovině 80. let se poslední generální tajemník strany M. Gorbačov pokusil řešit kvadraturu kruhu. Režim se však ukázal jako nereformovatelný, a myšlenkový kvas, který Gorbačovova přestavba vyvolala, začal odhalovat pravdivou podobu minulosti i se všemi jejími běsy.

Buřič, architekt, advokát, řemeslník
V závěru knihy Moulis podotýká, že mezi postavy z dlouhé řady běsovských osobností lze zařadit i leckoho z obětí čistek. Například maršála Tuchačevského. Ten v roce 1921 projevil krutou bezohlednost při potlačování kronštadtské vzpoury námořníků a stejně nelítostný byl o několik let později při likvidaci selských povstalců v okolí Tambova. Tam začala jeho oslnivá kariéra, která skončila v roce 1937 před popravčí četou... V úplně poslední úvaze o běsích, které uvedla v život bolševická etapa ruské revoluce, se Vladislav Moulis zeptal, co bychom jinak o těchto postavách věděli. "Džugašvili by byl kavkazským buřičem," odpovídá, "Vyšinskij přičinlivým advokátem, Berija možná úspěšným architektem a Kaganovič dobrým řemeslníkem. Na to, že jejich osudy směřovaly jejím přičiněním jinam, doplatily desítky miliónů lidí."

Miroslav Šiška