Autor: Pavel Kosatík
Název: Já jsem oves
Vydal: Dokořán, Praha 2002, 160 stran

Lidové noviny 21. 11. 2002

"Mně jde víc o něj než o sebe..."

Manželka Ludvíka Vaculíka přiznává, že ženy jsou jeho nejslabší i nejsilnější stránka
Se smíšenými pocity zavírá čtenář knížku nazvanou Já jsem oves. Na 150 stranách jsou v ní přepsány hovory ˝autora životopisných knih˝ Pavla Kosatíka s paní Marií Vaculíkovou, už třiapadesát let manželkou známého publicisty a prozaika.

V knize Já jsem oves se nikde nedočteme, proč a jak toto interview vzniklo. Pouze poznámka na chlopni přebalu říká, že rozhovor byl veden ˝na jaře a v létě 2002˝. Barevná fotografie na zadní straně obálky zachycuje paní Vaculíkovou s tazatelem - podle všeho v pražském bytě manželů Vaculíkových. Snímek je ˝akční˝: Kosatík sedí v křesle, paní Vaculíková na židli, on gestikuluje, na klíně sešit, v ruce pero, ona sedí a pozorně naslouchá. V pozadí pololeží Ludvík Vaculík. Snad se tím má naznačit, že rozprávění se z velké části týká právě jeho. Ale co bylo na začátku? Nápad Kosatíkův, nebo impuls ze strany rodiny Vaculíkovy? Nevíme. Odkdy se tazatel s dotazovanou zná? Rozmlouvají spolu totiž jako dobří známí, ba víc: jako blízcí přátelé. Kosatík tasí i otázky, jaké může klást snad jenom zpovědník, vyšetřovatel, soudce nebo lékař. A hle, paní Vaculíková klidně odpovídá, neuhýbá před důvěrnostmi, neodvádí řeč. Smí se ˝autor životopisných knih˝ (nar. 1962) ptát cizí ženy, jež by mohla být jeho maminkou, zda po zjištěné nevěře svého manžela s ním ˝chtěla intimně žít˝? Jak je vidět, smí. A dostává na přímou otázku přímou odpověď. Marie (či Madla) Vaculíková (nar. 1925) je klidná a vyrovnaná žena, aspoň tak se projevuje, když hovoří o svém dětství a mládí, ale i o životě manželském, rodinném. Bez emocí rekapituluje kritické události společenské i osobní, to jest potíže v 50. letech, perzekuci v epoše sovětské okupace, manželovu slabost pro cizí ženy... Je až neuvěřitelné, jak věcně mluví o dámách, s nimiž její muž v posledních třiceti letech obcoval. Jako kdyby popisovala sbírku mysliveckých trofejí: ˝Já nikdy nepochopím, jak někdo může z jednoho vztahu ihned navázat druhý. Ale tak to dělal Vaculík. Nikdy nic neprotrpěl. Skončil se Zdenou a začal si z Helenou. Když ta emigrovala, nastoupila zas Lenka. Když Lenka odešla, přišla studentka.˝ Skoro to vypadá, že je řeč o mrtvých. Za Ludvíkem Vaculíkem se jeho manželka otáčí do minulosti (a to do minulosti již uzavřené, utříděné, vyhodnocené), i když s ním samozřejmě prožívá také přítomnost (˝Zrovna dneska ráno jsme o tom s Vaculíkem mluvili u kafe˝).

Kdo ve Veletržní 21 myje nádobí
Portrét Ludvíka Vaculíka, s láskou zde vykreslený, zachycuje řadu rysů spisovatelovy osobnosti: od politického zrání až po malý podíl na úklidových pracích v domácnosti dvou starobních důchodců: ˝On žádnou ženskou práci nedělá. Nikdy nic neuvařil. Jen když tak opláchne hrnek, to je jeho vrchol... Někdy nadává, ale nakonec si vysaje pokoj. A v poslední době mi pomáhá s mytím oken.˝ Chceme to všechno vědět? Potřebujeme mít takovéto informace, abychom lépe chápali spisovatelovo dílo? Životopisná literární kritika zajisté ano. Sainte-Beuve už dávno řekl, že životopisnému kritikovi nestačí, zná-li ovoce, nýbrž touží poznat také strom. Zůstaneme-li u pomologické terminologie, tak tedy o kořenech, kůře či míze jednoho literárního dubiska toho paní Vaculíková prozrazuje dost. Méně toho říká o onom ovoci, to jest o Vaculíkově publicistické a beletristické tvorbě. Přitom měla po celý společný život manželovy literární ambice a výkony pod kontrolou víc než jeho libido. ˝Já jsem špatný kritik Vaculíkových věcí, já jsem z toho měla strašné trápení, nemohla jsem to číst,˝ reaguje paní Vaculíková na otázku, co si myslí o Českém snáři. A: ˝Já jsem často říkávala Vaculíkovi: Život je víc než literatura. (...) On si myslí, že je to obráceně.˝ Co si s tou vivisekční knihou počneme? ˝Můj pravý život je uložen v mém díle,˝ napsal v závěti F. X. Šalda. Dosud jsme ˝pravý život˝ Ludvíka Vaculíka hledali v tom, co napsal on, nikoli v tom, co o něm napsali či řekli jiní. Teď už to tak snadné nebude.

P. S.: Kéž mi však není odepřeno/ ještě včas zlíbat ruce/ té, která trpělivě s mými kroky/ šla a šla a šla/ a milovala nejvíce. (Jaroslav Seifert¨)

Hodnocení LN: ***

Madla Vaculíková: Já jsem oves (Rozhovor s Pavlem Kosatíkem) Vydala nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj a Dokořán, Praha 2002, 154 str. + 24 str. fotografické přílohy Lidové noviny, Kultura, 21.11.2002, Jaromír Slomek