Název: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Brevíř milostné poezie od Máchy ke Šrámkovi
Vydal: Dokořán, Praha 2003, 96 stran

Milostný cit není trvalý, i když bychom o takovém pravděpodobně všichni snili a jsme často rozčarováni jeho proměnami. Z této premisy vyšli editoři poetického brevíře nazvaného Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy - s podtitulem Od Máchy ke Šrámkovi. Marcela Turečková a Jan Macháček rozdělili výbor z tvorby předních, dnes však málo publikovaných básníků hlavně z přelomu 19. a 20. století do čtyř oddílů, vyjadřujících různé fáze lásky podobné průběhu roku: od chlapeckého snění, hledání té, jež by nenaplněnou touhou churavému zosobňovala vytvořený ideál (jako Princezna Lyoleja Antonínu Sovovi), se přechází k erotickému vztahu v oddílu druhém. S. K. Neumann vyjadřuje tento stav rozbouřené mysli krve a celého těla známými verši - Strome sladký, rovna nemoci je má touha po tvém ovoci, Adolf Heyduk jej přirovnává k zpěněnému poháru řičící vášně, Jiří Karásek ze Lvovic se vyznává: Já chtěl bych vyžít vše, co zbylo v těle mém, do šťávy poslední v záchvěvu jediném. Já chtěl bych horečně se prochvět duší tvou! Být spálen ohněm tvým, rozkoší smyslnou, rozkoší extrémní…

Jenomže: věčně nelze žít s vášnivou touhou. Po čase neodvratně nastupuje zvyk, snad také pohodlnost zaběhnutého, zevšednění a povinnosti naplňující dny. Někdy výčitky mířené k ní (Šrámek v básni Podzim, Vrchlický v Suspirii), jindy k sobě samému (Zeyer v básni, která nejen připouští, nýbrž přímo sugeruje různé výklady: Žádná rozkoš nezastře i ani démon nezapře, že hřích mě s tebou spjal!… již cele patřím tmám, vždyť cítím, jak jsme ztraceni… ta vášeň prokletá… - Komu asi byly verše dedikovány? Týkal se tento netitulovaný výlev muže, či ženy?)

Přichází stadium, editory uvozené Heydukovým veršem - Má láska poslední je rovna prvé. Většinou osamělí básníci zde nostalgicky vzpomínají: Číše života je téměř vypita (Bezruč), Ztratil jsem klíč a již jej nenaleznu (stýská si Karel Toman), Chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy (Sova), Z nás každý bude sám a sám, tak sám. Dík! Přečkali jsme opět těžkou zimu (Vrchlický), Když láska už mne nenese, kdo jiný mi dá křídla (táže se Fráňa Šrámek), Zažloutlý, zvětralý, ubohý květ (povzdychl si Bohdan Jelínek).

Já ale nechci končit tak melancholicky. Takový je přece život, k němž láska ve všech svých podobách neoddělitelně patří. Její metamorfózy je třeba si uvědomit připomínkou,jakou to učinil svazeček vyzdobený grafikami předních, převážně secesních výtvarníků.

Irena Zítková