Odraz světa v ploškách krystalu

Již - či spíše teprve? - šestá kniha Karla Švestky (1926) - Měsíc jako rybí oko potvrzuje znovu jeho charisma: schopnost vcítění se do tragických osudů svých literárních hrdinů a hlubokého soucitu s lidmi těžce nemocnými, všelijak postiženými (jako "věčné dítě" Honzík a zneužívaná Emila), osamělými už zaživa a mezi lidmi, a dokonce i po smrti - jako autorův do jisté míry umělecký vzor Jakub Deml. Tato postava znovuožívá v autorových vzpomínkách, ozývá se však též v jeho básnickém stylu, jazyku ozvláštněném například volbou neobvyklých sloves ("o příchodu podzimu si u nás jako první začnou šeptat břízy") a v paradoxních metaforách (třeba: obraz zabíjení vánočních kaprů na počátku knihy a úzkost podobně oněmělých, proti násilí stejně bezbranných obětí lidských v jejím průběhu, a zvlášť pak na konci).

Ano, jsou to příběhy Tasovanů, městečka, jež dalo české literatuře tři spisovatele (vedle Jakuba Demla a Švestky ještě Stanislava Vodičku) a zapůsobilo i na básníka Březinu, ale ve Švestkových portrétech prostých jeho obyvatel se odrážejí společenské křivdy (např. nedoložené nařčení trafikantky z kolaborace s nacisty, mlynářovou uvěznění v padesátých letech, ostrakizování jeho rodiny a živoření jeho udřené ženy, s otázkou položenou čtenáři: co bylo horší - Stejskalových šest roků v Leopoldově, nebo její tehdejší život ve vesnici?). Rovněž jsou tu zachycena dramata osobní pomsty ("celý od krve") vykonané na svůdci i jeho oběti, předtuchy, sny, deja vu. Nikoli jen "rok na vsi", nýbrž sedmdesát osmdesát let v dějinách naší společnosti.

Objevujeme však také autorovu ironii, citlivou schopnost nadlehčit jí text, je-li to po smyslu příběhu možné, obrazy nepravidelně se v textu vracející (plechové kontury ukřižovaného Krista, z něhož rzí zůstaly na kříži viset jen přibité ruce). Samo řazení jednotlivých portrétů (jedná se o pásmo, nikoli povídky) má stoupající údernost emotivnosti - což bylo zcela zřejmým záměrem.

Irena Zítková