Podívejme se tedy, jak se svět jeví třeba mladé ženě, která právě absolvovala špičkovou univerzitu a sní o tom, že se stane Henrym Kissingerem své generace. Z univerzity vyjde zadlužená, nicméně najde jen málo placené místo stážistky v nějaké politicky bezpečné instituci, třeba ve ­washingtonské politické výzkumné nadaci Brookings Institution. Začne tím, že bude prohledávat databáze pro nějakého bývalého ministra obchodu, který tráví svůj tříhodinový pracovní den přípravou na panelové diskuse na téma "NATO - jak dál?". Její nálada bude kolísat mezi euforií a zoufalstvím. Stendhal napsal: "Prvním milostným poměrem mladého muže vstupujícího do společnosti jsou obvykle ambice," a to platí i o člověku vstupujícím na intelektuální trh. Věhlasný šéf může stážistce otevřít cestu slávy a bohatství (pokud v pravou chvíli zvedne telefon a přimluví se za ni u redaktora komentářové stránky New York Times), anebo, když ji nemá rád, může zablokovat její vstup do komentátorské profese a přinutit ji začít si podávat přihlášky k postgraduálnímu studiu práv. Stážistka začne toužit po jeho chvále. Když jí chválu dopřeje, září, když ji odepře, hroutí se.

Aby si udržela sebeúctu, bude si po pracovní době dopřávat trochu rebelie. V kruhu přátel bude svého šéfa, na kterého tak touží udělat dojem, jízlivě zesměšňovat. V útrobách každé nadace, think-tanku, nakladatelství či redakce jsou mladí stážisté, kteří umějí krutě imitovat své nadřízené. Dělat si legraci ze šéfa je určitá forma blasfémie každého kariéristy. Na recepcích na oslavu vydání nové knihy či na závěr konference se tito mladí nevolníci intelektuálních organizací shromažďují kolem stolů s jídlem, cpou se zdarma krevetami a drbou své dobře zajištěné nadřízené. Kdyby jednou na takové sešlosti vybuchla bomba, zprávy think-tanků z celé Ameriky by byly celé měsíce plné překlepů.

Toto úvodní období plné mučivé úzkosti naštěstí netrvá dlouho. Když mladá intelektuálka pokročí o stupínek výš, poprvé zakusí pocit přehnané vlastní důležitosti, jenž bude po zbytek života jejím hlavním zdrojem uspokojení. Její první opravdová práce bude místo poskoka. Zní to uboze, ale ve skutečnosti to vůbec ubohé není.

Ve většině intelektuálních organizací dělají tu opravdovou práci ve výzkumu, přemýšlení a psaní lidé, kteří jsou příliš mladí na to, aby se tomu vyhnuli. Vzniká zde dvoustupňový systém. Existují lidé papíru - mladí intelektuálové, kteří čtou a píší, a lidé fasády - již známí intelektuálové, vládní úředníci, šéfredaktoři časopisů, rektoři univerzit, předsedové nadací a politici. Jejich hlavním úkolem je objevovat se na veřejnosti a prezentovat výzkumné poznatky, projevy a podklady, které pro ně lidé papíru připravili. Lidé fasády chodí na porady, vystupují v televizním zpravodajském pořadu Nightline, řeční na sponzorských večeřích, moderují panelové diskuse a poskytují rozhovory veřejnoprávnímu rozhlasu National Public Radio. Všechny zásluhy připadnou jim. Pokud zrovna nepózují fotografům z týdeníku U.S. News and World Report, pak určitě telefonují. Některé dny dokonce jejich práce spočívá v tom, že přijdou do kanceláře, tři hodiny telefonují, jdou na oběd a pak telefonují další čtyři hodiny. Přitom se do telefonu svěřují, jak už se těší na víkend, kdy si konečně něco přečtou. Jejich životy se nějak, téměř proti jejich vůli, ocitly vzhůru nohama.

Lidé fasády mají slávu a kontakty, ale lidé papíru určují podstatu toho, co se říká. Na tomto stupni své kariéry píše mladá intelektuálka ostré komentáře a memoranda, ve kterých se obouvá do lidí o čtyřicet let starších za jejich ignorantství a zbabělost ("Ústup ve financování stran: Hanebná ztráta odvahy"). To ona vyhodnocuje politické koncepce, firmy, kandidáty na profesuru či scénáře, které přijdou na stůl jejím šéfům. Svým způsobem je na vrcholu své reálné moci. Například před několika lety napsal jeden můj přítel pro šéfa jisté firmy článek o zákonu projednávaném v Kongresu, který pak otiskl jeden časopis. Pak začal můj přítel pracovat pro jednoho prezidentského kandidáta. Šéf firmy poslal kandidátovi "svůj" zveřejněný článek. A tak se ­nakonec stalo, že můj přítel napsal jménem politika dopis, ve kterém zahrnul chválou článek, který sám jménem šéfa firmy napsal.

Začínající intelektuálka - člověk papíru - je nucena jako pokání za takové požitky snášet povrchní ponižování. Když její člověk-fasáda jde po chodbě, musí se za ním uctivě sunout a vytvářet dojem, že s ním něco konzultuje (slavní lidé zjevně mají podobně jako čtyřleté děti hrůzu z toho, že by měli jít někam sami). Významní lidé navíc nemusí nikdy nic nosit s sebou a chodí velmi rychle, aby dali najevo svou vitalitu. Jejich poskoci, obtíženi vlastními papíry a navíc papíry svého šéfa, za nimi musí nedůstojně poklusávat, aby s nimi udrželi krok. Fasáda někdy odejde z místnosti nebo nasedne do auta a zabouchne za sebou dveře. Nebohý papírový člověk si musí přerovnat složky, znovu otevřít dveře a připomenout své fasádě, že existuje.

Navzdory tomu je tato fáze poskoka velmi důležitá, protože právě v tomto období se mladá intelektuálka seznámí s tím, kdo jsou různí hráči v jejím poli, kdo je důležitý a kdo ne. Díky postavení svého proslulého šéfa má přístup k lidem a do míst, jež by jí zůstala uzavřena, kdyby k nikomu nepatřila. Bude navazovat kontakty se všemi redaktory a dalšími "hlídači bran", které bude potřebovat znát, pokud se chce vydat na kariéru intelektuála s publicitou. Obtížná chvíle nastane za několik let, až jí bude tak 28 a přijde čas odpoutat se od své fasády a začít se fasádou stávat sama. Pokud se jí tento odlet z hnízda nezdaří, dopadne tak, že zakrní v postavení věčné služky a začne ztrácet schopnost samostatně myslet. Když se jí někdo zeptá na názor, začne odpovídat v množném čísle, například: "O tom jsme před několika týdny napsali esej." Začne zaměňovat své postavení s postavením svého šéfa - vlastní zveličování je opiem bezejmenných.

Jakmile se naše intelektuálka osvobodí, bude si muset zvolit svoji specializaci. Účelem je najít si svůj segment na trhu, takže když budou producenti televizních debat, redaktoři nebo výběrové komise hledat někoho, kdo se vyzná třeba v čínském raketovém programu, hned je napadne její jméno. Je to obtížná volba. Mladá intelektuálka musí odhadnout budoucí poptávku. Tisíce intelektuálů zvládly krkolomnou problematiku kontroly zbrojení, a pak se po konci studené války tento trh skoro vypařil. Intelektuálka musí zvážit také nabídku. Jestliže se deset tisíc mladých intelektuálů chystá psát knihy o komunitarismu a teorii občanské společnosti, má právě ona napsat ještě jednu? Zde je třeba postupovat velmi citlivě, protože v intelektuální aréně je někdy nejlepší jít s davem. Čím více lidí se specializuje na občanskou společnost, tím více konferencí o občanské společnosti se bude organizovat. Bude se předkládat více programů na podporu občanské společnosti, takže bude větší poptávka po lidech schopných je komentovat nebo kritizovat. Protože každá osoba v této oblasti toho přečte o něco (málo) více, než napíše, každý nový příchozí v oboru zvyšuje poptávku po kriticích a panelistech. Je to jako zákon: Čím víc toho lidé říkají, tím víc je toho co říct.

Mladá intelektuálka musí také vyhodnotit prestiž a viditelnost svého tržního segmentu. V době studené války se prestižní intelektuální specializace poznaly snadno. Mohli jste si nakreslit graf, kde na vrcholu křivky byla zahraničněpolitická témata související s bankami. Pokud vaše specializace byla kapitálové toky mezi Východem a Západem, mohli jste si být jisti, že budete trávit spoustu času cestováním na konference a spát v hotelech Kempinski v Budapešti a Jakartě v pokojích za 300 dolarů za noc. Čím dál od zahraniční politiky a bank, tím méně prestiže daná specializace měla. Na úplném konci pole byly specializace bez jakéhokoli vztahu k bankovnictví, jako třeba sociální politika nebo potraty. Na konferenci takového oboru jste se ocitli ve společnosti vousatých lidí ve špatně padnoucích sakách s krátkými, tlustými prsty. Ale konec studené války všechno změnil. Zahraniční politika ztratila na prestiži, kdežto domácí témata, jako například školství, získala. Expert na Latinskou Ameriku dnes může čekat celá léta, než mu zavolá produkční ze Zpravodajské hodiny s Jimem Lehrerem na veřejnoprávní televizi PBS. Zato nemine měsíc, aby specialista na rasové otázky nedostal další Grant géniů od MacArthur Foundation.

Mladá intelektuálka si musí vybrat specializaci, o kterou je zájem v médiích. Může si zvolit federální rozpočet, protože rozpočet se musí schvalovat každý rok. Ale to je tak seriózní téma, že její šance vymanit se z oběžné dráhy veřejnoprávních médií PBS/NPR a proniknout na oběžnou dráhu komerčních televizí ABC/CBS/NBC je mizivá. Mohla by se stát expertem na Blízký východ, ale co kdyby na Blízkém východě nastal mír - to by byla katastrofa. Někteří mladí intelektuálové vymyslí vlastní plán - jak reformovat OSN nebo jak nově strukturovat systém studijních půjček - ale to je vždy chyba, protože politická koncepce nějakého akademika nikoho nezajímá a intelektuálové propagující nějaké programy často začnou být v důsledku stálého odmítání otravní. Opačné pokušení je stát se expertem v oboru, který je ve zprávách až příliš často. Někteří intelektuálové se stanou experty na témata, která lidi v médiích skutečně zajímájí, třeba na sexualitu dospívajících. Jenže na takových intelektuálech je touha po publicitě příliš vidět. To jsou obvykle ti lidé, kteří si dávají písmena Ph.D. za jméno na obálkách svých knih. Lepší je specializovat se na nějaký prestižní obor, abyste mohli předstírat, že do televizní diskuse o sexualitě dospívajících v hlavním vysílacím čase přinášíte serióznost.

Začínající intelektuálka si zároveň musí uvědomit, že specializace je pouze pomůckou pro začátečníka, něco jako podpůrná kolečka na dětském kole, která jí umožní se rozjet. Jakmile se stane známou, budou jí producenti a redaktoři telefonovat bez ohledu na její specializaci. Budou ji chtít kvůli jménu. V tu chvíli může nechat svůj obor daleko za sebou. Může komentovat vlastně cokoliv. Dokonce ji k tomu trh donutí. Neexistuje téma, na které by se jí nezeptali. A když odmítne odpovědět se zdůvodněním, že o tom neví dost, zjistí, že to lidi urazí. Budou si o ní myslet, že je nafoukaná primadona.

......

Lidé píšící do časopisů někdy tvrdí, že psát knihy nemá cenu, protože časopisecký článek se dostane k milionům lidí a ve srovnání s knihou vyžaduje jen zlomek úsilí. Avšak psaní knih - nehledě na jakýkoliv požitek pramenící z toho, že o daném tématu víme o něco víc než jen to, co se dá za pár dnů nalít do hlavy - dělá z autora panelový materiál. Intelektuál vstupující do střední fáze kariéry by měl sedět alespoň na třech panelových diskusích měsíčně, protože intelektuál, který sedí na nejvíce panelech, na konci života vyhrává.

Tuto kvótu je snadné naplnit, protože v informačním věku jsou konference všudypřítomné. Je těžké si představit Andrewa Carnegieho a Johna D. Rockefellera, jak sedí mezi rovnoměrně rozmístěnými láhvemi minerálky a diskutují o "budoucnosti firemní odpovědnosti" s Markem Twainem v roli moderátorské celebrity, ale dnes jsme všichni intelektuálové, a intelektuálové musí sedět na panelech. A tak i kontraktační výstavy výrobců podlahových krytin přejaly akademické způsoby třeba takové Asociace pro moderní jazyky (zatímco její vědecké konference jsou jako ­kontraktační výstavy). Velké hotely jsou rozděleny na miniaturní konferenční místnosti a na jejich chodbách jsou rozestavěny stoly s kávovary, ovocnými mísami a koláčky, kolem nichž se o přestávce shromažďují panelisté. A všude je slyšet cvrkot prezentací o čemkoliv od svalů kotníku po večerní menu v románech Henryho Jamese.

Ať už konference slouží jakýmkoliv dalším účelům - koneckonců budují solidaritu mezi lidmi přemýšlejícími o stejných věcech, poskytují organizacím fórum k lichocení svým dárcům, dávají chaotickým intelektuálům možnost navštívit bez rodin místa jako Orlando a San Francisco - hlavní účel konferencí spočívá v tom, že slouží jako burzy statusu. Z míry pozornosti a patolízalství, které se návštěvnici konference dostane, může usuzovat na cenu svých akcií v porovnání s ostatními účastníky trhu. Brilantní vystoupení doplněné vhodně volenou konverzací může dostat její hodnotu do závratné výše, což je dobrý základ pro budoucí nabídky pracovních míst a další příležitosti.

Prvním úkolem na konferenci je být panelistou. Pokud intelektuálka uprostřed kariéry není na nějakém panelu, pak by na konferenci patrně neměla vůbec být, neboť nepanelisté jsou konferenční beránci, a beránci brzy zjistí, že konferenční lvi se baví jen mezi sebou. Zadruhé by měla být nejméně známou osobou na panelu, tak jako v nemovitostech je lepší koupit ten nejlevnější dům v drahé lokalitě. Především bude mezi proslulejšími intelektuálními celebritami snazší zazářit. Pravděpodobně žijí z nashromážděného kulturního kapitálu a na vystoupení se nejspíš vůbec nepřipravovaly. První minuty sekce intelektuálka věnuje zjištění počtu posluchačů a jeho srovnání s návštěvností ostatních panelů. Pak budou diskutéři pozorně naslouchat, jak jsou představováni. Organizátor - který si obvykle přidělí roli moderátora, aby si vynaloženou práci kompenzoval publicitou - bude zveličovat kvality jednotlivých panelistů, aby se v záři jejich slávy zaskvěla jeho schopnost získat velká jména. Naslouchat svému vyšperkovanému představování bude pro intelektuálku nejpříjemnějším okamžikem celé konference. Tuto radost jí může zkazit jen to, když moderátor mluví příliš dlouho. Jednou jsem byl na konferenci s nezastavitelným moderátorem - jeden člověk v publiku nakreslil graf přirovnávající délku představování k délce filmu Berlin Alexanderplatz.

Úspěšná diskutérka zahájí své vystoupení standardizovanými vtipy. Na konferenci ekonomů se hodí začít proslulým výrokem jistého kongresmana, že pár miliard sem, pár miliard tam, a zakrátko mluvíme o skutečných penězích, anebo tím, že kdybyste položili tisíc ekonomů jednoho za druhým, stejně by nedosáhli závěru, nebo tím, jak ekonomové hledají ztracené klíče pod lampou, protože je tam líp vidět. Alespoň jeden mluvčí na každém panelu by měl říct nějaký kameňák od Yogiho Berry, přičemž v publiku se všichni musí lidovým moudrostem tohoto legendárního baseballisty zachichotat, aby ukázali, že nejsou žádní snobové. Pak musí panelistka posoudit, jak nudná si může dovolit být. Od zvláště význačných panelistů se očekává, že budou velmi nudní, neboť jejich slova mají velkou váhu. Vysocí vládní úředníci, rektoři univerzit a přední osobnosti podnikatelského světa se zpravidla vyjadřují ve vyšším institucionálním stylovém rejstříku. Vyznačuje se slovníkem tak hutným a obsahově vágním, že lidem klesají brady a slzy se derou do očí. Ambiciózní intelektuálové si však nemohou dovolit rozšafné tempo hodné stárnoucích grošáků. Není nic nesnesitelnějšího než mladý intelektuál, který si počíná, jako by si vysloužil právo být nudný, aniž by dosáhl přiměřeného postavení či odpovědnosti. Ti, kdo nezískali významné ceny či nezastávají vlivné funkce, by neměli užívat obraty jako "Dovoluji si navrhnout…" nebo "Domnívám se tudíž, že…"

Jelikož průměrné publikum si dokáže zapamatovat pouze jednu myšlenku z každého vystoupení, prozíravá panelistka přijde s myšlenkou dostatečně výraznou na to, aby způsobila v publiku trochu vrtění na židlích. Nejjistějším způsobem, jak vyvolat potřebné vzrušení, jsou překvapivé předpovědi budoucnosti. Je však třeba je přednášet společensky přijatelným způsobem - primitivní futurologové jsou považováni za šarlatány. Existují dvě možnosti, jak vám to projde. První je neprůstřelný historický determinismus, což znamená tvrdit, že kolo dějin činí jisté historické změny nevyhnutelnými: éra osobních počítačů skončila, věk socialistické renesance je za rohem, růst evangelického křesťanství bude mít báječné dopady pro sektor finančních služeb. Druhou technikou je promiskuitní historický paralelismus. Provádí se prohlášením, že současná situace se podobá jinému významnému období, a to politické situaci v roce 1929. V tu chvíli jiný panelista namítne, že správné přirovnání je ve skutečnosti k roku 1848, a další významně prohlásí, že pravou paralelu je třeba hledat v situaci Svaté říše římské v roce 898.

Účelem této chronologické akrobacie je vyvolat otázky v diskusní části. Pro ambiciózní intelektuálku není nic horšího než mlčky prosedět druhou polovinu sekce a sledovat, jak všechny otázky směřují na ostatní panelisty. Je to známka poklesu kursu. Ale jestliže panelistka dokáže přijít s rozmáchlou a nepřesnou teorií, bude mít postaráno o pár odmítavých reakcí. Aby se pojistila u lidí, kteří považují její ideu za absurdní, může zdůraznit, že svou teorii vlastně jen testuje, i když tyto výmluvy málokdy pomohou. Rafinovanější obranný tah je vyplnit zbytek svého vystoupení hojnými citáty ostatních panelistů. Tři citáty z díla kolegy jsou obdobou rozvinutí vějíře pestrých per, dobře známého z chování pávů.

Když se sekce chýlí ke konci, všichni přítomní zaujmou sprinterskou pozici, aby byli co nejrychleji u kávovaru, kde se odehrává pravý důvod konání konference, činnost označovaná slovy ‚popovídat si'. Vezmete-li do ruky bulletin jakékoliv akademické nebo profesní organizace, všimnete si řady nepříliš kvalitních černobílých fotografií, na nichž stojí v půlkruhu tři nebo čtyři šťastní lidé se sklenkou vína či šálkem kávy přitisknutými k žaludku. Jsou to intelektuálové přistižení uprostřed popovídání. Dopřávají si činnost, jež v sobě spojuje práci a hru, což je pro bobos charakteristická kombinace. Lidé na obrázku vypadají dobrosrdečně dílem proto, že vědí, že je fotografují ("Každý člověk celebritou" je slogan pro naši dobu), dílem proto, že jsou rádi ve společnosti lidí tak významných jako oni sami. Když se v počátečním vzruchu popovídání sejde čtyři nebo více konferenčních lvů, mají tak báječnou náladu z toho, že se vidí, že se klidně 10 až 15 vteřin smějí vtipu, který se nikdo neobtěžoval říct.

Intelektuál, který se dokáže cestou po recepčním sále s každým pozdravit křestním jménem a každou známou tvář obšťastnit 4,7 vteřinami dobré vůle, aniž by byl v pokušení se zastavit a věnovat jí soustavnější pozornost, je buď intelektuální superhvězda, nebo špičkový činitel Fordovy nadace. Na druhou stranu obskurní osoba, jež se neobtěžuje při seznamování představit, neboť předpokládá, že ji každý zná, je na sestupu. Člověk, který přeruší vyprávění druhého a odejde hledat prestižnější společnost, je hulvát, ale člověk, který přeruší vlastní vypravování a odejde hovořit s většími hvězdami, je okouzlující přírodní živel. Tomu, kdo během popovídání rozdává separáty svých esejí, hrozí, že bude vyřazen z trhu, a kdo si počíná, jako by byla svoboda projevu uzákoněna kvůli tomu, aby mohl připomínat své přátelství s Bobbym Kennedym, je na tom také zle.

Člověk, který stojí vně konverzačního kroužku a nedokáže nikoho přimět, aby poodstoupil a pustil ho dovnitř, je v zoufalé situaci. Lidé na druhé straně si povšimnou jeho sociálního vyřazení a zaznamenají, že nemá dostatečný celebritní kalibr na to, aby přiměl kolegy podvědomě ustoupit a zjednat mu místo. Nadějná intelektuálka snadno zjistí svůj kurs podle toho, kdo si jí všimne a zastaví se u ní, kolik času u ní stráví, zda se na ni dívá, když s ní mluví, a kolik špičkových posvěcovatelů z jejího intelektuálního pole projde kolem a vezme ji na vědomí. Intelektuálka musí tyto příznaky zaznamenávat, a přitom to nedat znát a chovat se, jako by právě teď pro ni tou nejdůležitější věcí bylo napíchnout kousek kuřete z tácu neseného číšníkem, namočit ho do hořčičné omáčky a donést do úst, aniž by přitom vylila skleničku či si omáčkou potřísnila bradu.