Jiří Peňás: Deset procent naděje. Výbor z publicistiky (1995 -2001)

Romance o smutných narcisech

Samotáři aneb Citová výchova ve velkoměstě

Film Samotáři scénáristy Petra Zelenky a režiséra Ondříčka připomíná lehkou komedii, v níž se scénky ze života velkoměstských mladých lidí spojují lepidlem pohádkové romance. Bylo by možné si ho představit rovněž jako televizní seriál pro trochu inteligentnější mládež, v níž zápletky obstarává skutečnost, že mladí a pohlední hrdinové obývají jeden domovní blok a občas si mění klíče od bytu. Zároveň je ale nesporné, že je to film pozoruhodný tím, že vyjadřuje jistou podobu citového života ve společnosti, která toho víc nabízí, než požaduje, a jejíž distribuce slasti je za určitých podmínek skoro neomezená. V takovém ráji sice ještě všichni nežijeme, ale snad k němu - alespoň někteří - pomalu směřujeme. Citové vztahy jsou v takové postideologické a postsexuální společnosti řízeny důsledně strategií "co nejméně emocí, co nejvíce požitků", což přináší nebývalou škálu možností stále obnovovaného hledání zážitků a zkušeností.

Od A do Z a zpět

Zelenkův scénář je podobně jako u Knoflíkářů vystaven na virtuózně chladníé kombinatoristice. Postavy víceméně bez minulosti jsou vrženy do příběhu, v němž se během času všichni setkají a vytvoří nové kombinační možnosti. Na cestě jeden za druhým projdou různými peripetiemi, ošálením i poznáním, nakonec se opět vrátí na původní místo, zkušenější o tu cestu. Schematicky to lze zachytit zhruba takto: vinou intriky M se rozejdou A a B. A se při stěhování seznámí s legračním C, se kterým se později na čas dá dohromady. Mezitím bezcharakterní M svede tajemnou cizinku X, která v Čechách hledá otce a čas si krátí čekáním na UFO. Když ji M zase nechá, sblíží se X se smutným B, který je moderátorem v rozhlasu a maskuje se za Japonce. Jenomže ani jedna prozatímní dvojice A-C a B-X není trvalá. Popletený C si totiž vzpomene, že už chodí s Q, a X je ještě větší samotářka, než je pražský průměr. Když osud potrestá M tím, že mu umře matka, sejdou se všichni, A, B, C i X (jestli se nepletu), na pohřbu. Po dramatickém mejdanu, do něhož zasáhne nezvaný psychopat a hrdinové málem uhoří (naštěstí je to asi Eliášův oheň), vše směřuje k rozuzlení a k návratu do výchozího bodu. Znovu obnovenou dvojici A a B opouštíme pod letenským metronomem, což je zřejmě symbolické. Vedle hlavní linie ještě scénář rozvíjí motivy paralelní, které si Zelenka pěstuje jako osobitou manýru: A má rodiče, především hysterickou matku, k nimž přijdou na návštěvu Japonci, což je nejméně podařený okamžik filmu. Druhý epizodní příběh obstarává palčivá vášeň neurochirurga k A, sarkasticky pojatá jako obsesivní závislost, tedy věc, která je ve světě samotářů obzvlášť nepřijatelná. Problém Zelenkovy chemické kombinační metody, kdysi dovedené k dokonalosti Vladimírem Páralem, je nasnadě: jednak zapomínáme, kdo ke komu vlastně patřil a proč už je "ta" nebo "ten" zase u "té" či u "toho", a za druhé si nejsme jisti, zda je skutečně nezbytně nutné, aby to každý zkusil s každou a naopak. Výhodou této permutační hry je ale na druhé straně to, že jí lze nahradit chybějící silnější příběh, a přitom se pořád jakoby něco děje a mění.

Složitej a tvrdej jazyk

Zelenkův a Ondříčkův film od začátku do konce provází pohodový a neškodný humor, vtipkování a produkování hlášek a vůbec malebný žvást, kterému se nejlépe daří, když je rozum utlumen a intelekt dokonale "out", což neznamená, že by ho produkovali omezenci. Je pouze založen na jiných hodnotách, než je duchaplnost, přesné vyjádření, sarkasmus a paradox. V jeho základu je hra s významy a nonsens, volnost a bizarnost. Důležité je, že nemá žádný terč posměchu a je neagresivní, v podstatě si vystačí sám se sebou. Nejdokonalejším projevem je srdečné žvatlání šťastného a permanentně zhuleného maskota snímku Jiřího Macháčka (ve schématu C). Jeho role stojí v centru duchovního poselství filmu, což je řečeno bez ironie. Je to postava, která svou neforemnou lebkou a indiánsky nepřítomným pohledem nasyceným kouřem trávy ční nad okolní magazínovou elegancí, ale především je vytvořena jako kontrastní figura k praktickému světu. On je také aktérem scény, kterou lze považovat za klíčovou nejen pro tento film. Sejde se v ní s cizinkou-ufoložkou X, která své zklamání z české povahy převádí na lingvistickou kritiku. Říká asi toto: "Češi lžou. Může za to čeština, je to složitej a tvrdej jazyk. Nic neumějí říct normálně." Marihuánový Mistr s ní souhlasí a dodává: "Je to tím, že Češi málo hulej. Hulení tady nemá vybudovanou tradici". Jsou to samozřejmě soudy poněkud diskutabilní, ale výstižné. Poprvé a také naposledy se v tomto filmu postavy vyjadřují k něčemu "nad ně", vystupují mimo své privátní útočiště a troufnou si "být proti".

Přeplněná samota

Kdyby film Samotáři nebyl film, pak by byl zajímavý právě svým sociologickým rozměrem: zobrazením stavu, o němž už léta píšou magazíny životního stylu stejně jako filozofující publicisté a esejisté. Lze ho snad popsat jako cílevědomou neochotu navazovat vztahy hlubší oddanosti a vydávat se druhému emočně napospas. Naopak snahou je chránit si své intimní území a nedopustit, aby bylo ohroženo možným zklamáním, aby ho něco destabilizovalo a činilo závislým. Je to taktika šetrně distribuovaných citů, které sice zdaleka neodumřely, ale není vhodné s nimi příliš vyvádět, natož jimi někoho obtěžovat. Člověk tomu druhému neškodí, do konfliktů nevstupuje a bojovým plochám se vyhýbá. Ovšem není to tím, že by byl dokonalým pacifistou nebo osvíceným buddhistou, ale proto, že jeho poměr ke světu, respektive ke společnosti ovládá hluboká apatie a tolerantní lhostejnost. Zároveň on sám je často obětí osaměle a narcistně prožívaného stesku, nostalgie a přecitlivělosti, což lze hezky estetizovat. Tento druh "přeplněné" samoty není vlastně žádnou skutečnou samotou, stejně jako aktéři nejsou žádnými skutečnými "samotáři". Pravým slovem je totiž prázdnota, velké téma naší doby. Cena Samotářů je v tom, že tento stav konstatují a s prožitou znalostí věcí a příslušných rituálů zachycují. Zároveň v této registraci nejdou ani o krok dál.

Samotáři: ČR-Slovinsko 2000. Režie David Ondříček, scénář Petr Zelenka, Olga Dabrowska, kamera Richard Řeřicha, hudba Jan P. Muchow. Hrají: Labina Mitevska - X, Jitka Schneiderová - A, Saša Rašilov - B, Mikuláš Křen - M, Jiří Macháček - C, Ivan Trojan - neurochirurg, Hana Maciuchová - matka, František Němec - otec ad. Premiéra 12. 4.

Respekt, 2. 5. 2000

Zázvorový nákyp pro katy

Televizní show pro intelektuály Katovna má nehynoucí zásluhy na odhalení kritiky jako individuální úchylky, projevující se těkavým řečněním na libovolné téma. Po roce obcházení různých kaváren, v jejíchž začouzených prostorách to vřelo vším možným, dospěli v dílu vysílaném minulý týden tito čarodějovi učni všeumělecké kritiky k duchovnímu zenitu. Každý popis je sice nedostatečný, ale některé věci by neměly být zapomenuty. Tón udá Vladimír Just. Nejdřív přijde s objevem, že seriál Esmeralda není nutné sledovat celý, že stačí dva tři díly a tak chytrý divák, jako je on, vytuší, o co půjde v dalších stoosmdesáti. Pak předvede jednu komickou postavu ze zmíněného seriálu, přičemž skoro převrhne několik sklenic. Poté, co se Just kriticky vyrovnal s esmeraldou, přichází další odvážné zjištění. V dokumentárním seriálu Století je chyba, neboť se v něm tvrdí, že Itálie stála za první světové války na straně Německa a Rakouska-Uherska. A to přece lze jednoduše vyvrátit, neboť - a teď přichází rána: "O čem jiném je Švejk než o tom, že Rakousko-Uhersko bojovalo proti Itálii!" prohlásí vítězoslavně Vladimír Just. Čtenář Švejka je zneklidněn, protože v jeho Švejkovi je to nějak jinak. Že by Švejk padl do ruského zajetí na Piavě? Spolubesedníci ale nic nenamítají, koneckonců Just je nositel Ceny F. X. Šaldy, tak to musí vědět. Filozof Miroslav Petříček chce ještě, jak říká, "změnit perspektivu" a trochu Novu hájí, ale Jan Rejžek ukončí debatu jako sapér Vodička rázným konstatováním, že všechno je to jeden podvod. Just málem převrhne sklenici. Jádrem disputace se však měly stát dvě knižní novinky, o nichž se údajně vedou diskuse. Těžko říci kde a jaké, ale na imitaci diskuse je celý pořad založen, tak proč by to jinde mělo být jiné. Nejdřív přišel na řadu Vieweghův trhák Povídky o manželství a o sexu. Just, Rejžek i Petříček se shodnou, že literárně to není nic moc, Rejžek má dokonce na papíru vypsáno, kde všude autor použil slovo "pohled". Vypadá to na drtivou porážku bestselleristovu. V tu chvíli však přichází chvíle pro dosud mlčící hvězdu večera. Ten záhadně se usmívající elegán, kontrastující s nedbale intelektuálskými fyziognomiemi katů, není nikdo jiný než náboženský myslitel M. C. Putna. "Výborně jsem se bavil!" pronese smyslně a extaticky. A protože cítí, že na docenta FF UK jenom tohle nestačí, rychle počne drmolit o Vieweghově "umění povrchu", k čemuž mu prý dopomáhá, že je sám povrchní (nevíme, jestli Putna, nebo Viewegh) a hlavně že je to skvělé, neboť to autor pořádně nandává svým kritikům, jejichž nenávist prý plyne z toho, že mu závidí. Just se trochu hájí, že on mu nezávidí, a raději hned uzná, že ta povídka s nosem se Vieweghovi docela povedla, protože jedna jeho známá měla také velký nos, tak to zná. Filozof Petříček něco chabě namítne, ale hlava mu klesá pod tíhou počínající deprese. Druhou knihou je román Jiřího Kratochvila Noční tango. Zde se karty obrátí. Tři chválí, jak jen to jde (Just sice úplně jinou Kratochvilovu knihu), ale Putna opět vytahuje kritický trumf: "Hrozně jsem se nudil!" A protože tuší, že na docenta je to zase málo, svěří se, že takové nápady jako Kratochvil, má on taky. A stačí mu k tomu hrnec hodně silného čaje a vývar ze zázvorového nákypu, a to byste zírali, jaké fantaskno se v Putnovi kolem půlnoci rodí. Ale v ranní kocovině nad tím jen mávne rukou a nechá to Kratochvilovi. Tři kati jsou zaskočeni. Tohle nečekali. Just chvíli uvažuje, jestli si neřekne Putnovi o recept na zázvorový nákyp, ale pak to zkusí bez něj a výsledkem je skutečně halucinogenní monolog o zážitku z jedné výstavy. Petříčkovi definitivně klesne hlava. Rejžek rázně ukončí hovor konstatováním, že Jiřina Jirásková nemá co mluvit o Miladě Horákové, když byla ve straně. Just převrhne sklenici.

Katovna - kritický klub. Pořad o aktuálních tématech umění a kultury. Tvůrčí skupina Anny Beckové, dramaturgie Dana Tučková. ČT 2, 24. 8. a 25. 8.

Respekt, 30. 8. 1999

Probuzení žáby

Jaro na sebe dává letos čekat bez ohledu na hospodářský růst. Skeptik zoufá, že mrazivé klima se z této země nepohne, že už tu zůstane do podzimu, kdy se promění v zimu regulérní, kalendářem potvrzenou, a tak už to půjde pořád. Zdálo by se, že žijeme v zemi, ve které bylo jaro zrušeno a přirozený běh věcí byl nahrazen něčím jiným. Jaro se již lidu neohlašuje skřivanem, nalitými pupenci a prvními brouky, nýbrž sobotními estrádami, při nichž si většinou stále ti samí lidé předávají jakési ceny a navzájem si za ně děkují. Je to tak asi normální, vždyť z prvního krtince a podbělu se lze radovat jen v intimních chvílích. Jaro se nakonec přece jen dostaví. Dobře ví, že nemusí spěchat, protože s prvním pěkným dnem mu bude vše odpuštěno. Sloupkaři začnou klohnit své vítací řeči, Ludvík Vaculík napíše pravidelný jarní fejeton. Počasí nás na chvíli dokonce natolik zmate, že se nám vše bude zdát lepší, než ve skutečnosti je. Vláda složená ze samých žen, poslanci inteligentní a vzdělaní, Temelín zarostlý kvetoucím hlohem, obyvatelstvo vlídné a plné zájmu o přírodu a kulturu. Jaro má otupující a narkotické účinky. Ne již náboženství, ale jaro je opiem lidstva. Je to asi nejhorší doba pro rozněcování nespokojenosti a nenávisti. Na jeho reakční, zpátečnickou podstatu poukázal George Orwell, velký levicový kritik společenských pořádků, ale zároveň velký milovník tradičních anglických hodnot, jakými jsou pudink, rostbíf a procházky v přírodě. Ve článku Zamyšlení nad žábou obecnou z roku 1946 píše, jak každé jaro pozoruje k životu se probouzející žábu. Nejdříve jsou její pohyby pomalé, tělo scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní chytá hmyz a regeneruje síly. Pak se v ní mocně ozve sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane. Nakonec nalezne samičku a za několik dní se to již v kaluži hemží pulci. Je to silnější než politické krize, než obstrukce opozice a arogance vlády. Technokraté, byrokraté a diktátoři s tímto procesem mohou nesouhlasit, ale nic s tím nemohou podniknout. Padesát let po Orwellovi sice víme, že se jim může podařit žáby vyhubit, ale pořád tu jsou ještě vrabci, mouchy a odolné traviny. Má-li člověk schopnost vnímat tyto přírodní jevy, je méně náchylný k averzím a bezúčelné rozmrzelosti a může více věřit tomu, že i lidské poměry se nakonec trochu zlepší, když mají takový vzor v žábě. "Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v utopii, kde se nebude muset tolik namáhat," píše Orwell, který ovšem žádné utopii nevěřil. Protože jí nevěříme též, těšíme se z jara, které dneska již určitě rozehřálo těch několik zbylých žab, jež se brzy navzdory všemu počnou náruživě množit.

Týden