Anna Achmatovová: Černý anděl v závějích

Jak slámkou zvolna upíjíš
mou duši. Chutná vínem trpce.
Neprosím. Mnoho týdnů již
snáší ten kříž mé klidné srdce.

Až skončíš, řekni. Duši mou
oželí všichni bez dojetí.
A já se vydám pěšinou
podívat, jak si hrají děti.

Už kvete angreštový keř,
za plotem někdo cihly skádá.
Jsi milenec? Jsi bratr? Věř,
už nevím - a jsem vlastně ráda.

Jak bezútěšný třpyt tu je.
Únavu střást se snažím z těla.
Z chodců mě každý lituje,
jako bych včera ovdověla.
1911

* * *

Pod závojem ruce zalomila.
"Co že jsi dnes bledá jako stín?"
"To že jsem ho smutkem omámila,
to že jsem ho zpila neštěstím.

Vidět budu po všechny dny příští
jeho vratký krok a trpké rty.
Vyběhla jsem za ním po schodišti,
dohonila jsem ho před vraty.

Neodcházej! Umřu! - vykřikla jsem.
Všechno byl jenom žert a lež.
Usmál se a strašným, zprahlým hlasem
řekl klidně: Vrať se. Nastydneš."
1911