Za našeho života vzniká nová civilizace a lidé nevidoucí se ji všude snaží potlačovat. Tato nová civilizace s sebou přináší nové styly rodinného života, odlišné způsoby práce, milování i žití, novou ekonomiku, nové politické konflikty a krom toho všeho i změněné vědomí.

Lidstvo se ocitlo tváří v tvář jakémusi kvantovému skoku vpřed. Čelí nejhlubšímu sociálnímu převratu a tvořivé restrukturaci všech dob. Aniž si to jasně uvědomujeme, podílíme se na budování pozoruhodné nové civilizace od samých základů. To je význam konceptu třetí vlny.

Až doposud lidstvo prošlo dvěma velkými vlnami změny a každá z nich přitom do značné míry vymazala předchozí kultury nebo civilizace a zaměnila je takovými způsoby života, které si předchůdci nedovedli představit. První vlně změny - zemědělské revoluci - trvalo tisíciletí, než se vyčerpala. Druhá vlna - růst průmyslové civilizace - zabrala pouhé tři stovky let. Dnes jsou dějiny ještě zrychlenější. Je pravděpodobné, že třetí vlna proletí dějinami a završí se během několika dekád. My, kteří jsme se ocitli na Zemi v tomto explodujícím okamžiku, pocítíme tedy plný dopad třetí vlny v průběhu svých životů.

Třetí vlna s sebou přináší naprosto nový způsob života, který je založen na diverzifikovaných obnovitelných energetických zdrojích, na výrobních postupech, jež činí většinu továrních výrobních linek zastaralými, na nové, jiné než nukleární rodině (tedy už ne na rodině zahrnující pouze rodiče a děti), na nové instituci, kterou bychom mohli nazvat "elektronický dům", a na radikálně se měnících školách a podnicích budoucnosti. Rodící se civilizace pro nás formuluje nový etický kodex a vede nás mimo okruh standardizace, synchronizace a centralizace, stejně jako za horizont koncentrace energie, peněz a moci.

Tato nová civilizace má svůj specifický pohled na svět: svérázným způsobem zachází s časem, prostorem, logikou a příčinností. A má také své vlastní principy politiky budoucnosti.

Všeobecnou pozornost dnes na sebe strhují dva zdánlivě kontrastní obrazy budoucnosti. Jako by většinu lidí obtěžovalo vůbec o budoucnosti přemýšlet, předpokládají, že svět, jaký znají, bude trvat navždy. Představit si zásadně odlišný způsob života nebo dokonce nějakou zcela novou civilizaci je pro ně obtížné. Uvědomují si, že věci se mění, avšak předpokládají, že dnešní změny je nějakým způsobem minou a že nic neotřese důvěrně známou ekonomickou a politickou strukturou. S důvěrou očekávají budoucnost jako pokračování přítomnosti.

Nedávné události tímto dogmatickým obrazem budoucnosti tvrdě otřásly. Stále populárnější se stává tísnivá vize budoucnosti. Mnoho lidí se sytí stravou skládající se ze špatných zpráv, katastrofických filmů a hrůzostrašných scénářů, které publikují prestižní think tanky (expertní týmy) a v nichž se dospívá k závěru, že budoucnost není možné odvozovat z dnešní společnosti, protože tato společnost nemá budoucnost vůbec žádnou. Podle nich je Armageddon na dosah ruky. Země se řítí ke konečnému katastrofickému třesku.

Naše argumentace se zakládá na tom, čemu říkáme "revoluční premisa". Předpokládáme, že i když desetiletí, která jsou bezprostředně před námi, budou velmi pravděpodobně naplněna otřesy, turbulencemi a možná i všeobecnými vlnami násilí, nezničíme sami sebe totálně. Předpokládáme, že překotné změny, které nyní zakoušíme, nejsou chaotické ani náhodné, ale že ve skutečnosti mají pevnou a jasně rozlišitelnou strukturu. Kromě toho předpokládáme, že tyto změny mají kumulativní ráz - že se postupně vrší do podoby obrovité transformace způsobu našeho života, práce, hry a myšlení a že zdravá a žádoucí budoucnost je možná. Krátce řečeno: naše kniha vychází z premisy, že co se nyní děje, je právě globální revoluce nebo - chcete-li - kvantový skok.

Jinými slovy: vycházíme z předpokladu, že jsme poslední generací staré civilizace a zároveň první generací civilizace nové a že mnoho z našich osobních zmatků, úzkostí a dezorientace souvisí bezprostředně s konfliktem uvnitř nás a uvnitř politických institucí, konfliktem mezi zanikající civilizací druhé vlny a rodící se civilizací vlny třetí, která se dunivě valí, aby nastoupila na její místo.

Jakmile toto vše pochopíme, pak se mnohé události, které zdánlivě nemají smysl, stanou náhle pochopitelnými. Začnou nám vystupovat před očima zřetelné struktury změny. Zase začne být možná a představitelná akce směřující k přežití. Krátce řečeno: tato revoluční premisa osvobozuje náš intelekt a naši vůli.

Jeden efektivní nový přístup by se dal charakterizovat jako sociální verze vlnové analýzy. Pojímá dějiny jako sled valících se vln změny a klade si otázku, kam nás čelo každé z těchto vln nese. Zaměřuje naši pozornost ani ne tak na kontinuitu dějin (jakkoli je důležitá), jako na diskontinuity, inovace a zlomové body. Identifikuje rozhodující struktury změny tak, jak se vynořují, takže je můžeme ovlivňovat.

Vychází se přitom z velmi jednoduché myšlenky, že vzestup zemědělství byl prvním bodem obratu v lidském sociálním rozvoji a že druhým velkým zlomem byla průmyslová revoluce. Na každý z těchto zvratů se pohlíží nejenom jako na vyčleněnou jedinečnou událost, ale jako na vlnu změny, která se pohybuje určitou rychlostí.

Před první vlnou změny žila většina lidských bytostí v malých, často migrujících skupinách a živila se sběračstvím, rybařením, lovem nebo pastevectvím. V určitém okamžiku, zhruba před deseti tisíci lety, započala zemědělská revoluce a jak se nenápadně plížila po planetě, rozšiřovala se sídla, vesnice, obdělaná země, šířil se nový způsob života.

První vlna změny se ještě nevyčerpala, když na konci 17. století vypukla v Evropě průmyslová revoluce a zahájila druhou vlnu planetární změny. Tento nový proces postupoval napříč národy a kontinenty mnohem rychleji. A tak už se vlastně po Zemi valily dva oddělené a odlišné procesy změny - současně, avšak odlišnými rychlostmi.

Dnes první vlna fakticky doznívá. Zemědělstvím nebylo dosud zasaženo pouze několik maličkých předagrárních populací v Jižní Americe nebo v papuánské Nové Guineji. Síla velké první vlny se v zásadě vyčerpala.

Druhá vlna se mezitím - když v průběhu několika krátkých staletí zrevolucionalizovala život v Evropě, Severní Americe a dalších částech světa - dále šíří, protože mnoho zemí, které byly dosud v zásadě zemědělské, dravě usiluje o to, aby mohly začít budovat hutě, automobilky, textilky, železnice a podniky na zpracování potravin. Dynamický moment industrialismu je pořád přítomen. Druhá vlna svou sílu dosud plně nevyčerpala.

Avšak s tím, jak proces pokračuje, nastupuje proces další a ještě důležitější. Když totiž přílivová vlna industrializace dosáhla v průběhu několika desetiletí po druhé světové válce vrcholu, začala se vzdouvat málo chápaná třetí vlna a jak se šířila po Zemi, proměňovala vše, čeho se dotkla.

Mnoho zemí proto zažívá současný dopad dvou nebo dokonce tří zcela odlišných vln změny, z nichž každá se pohybuje odlišnou rychlostí a s jinou silou.

Pro naše účely budeme považovat za počátek první vlny dobu někdy kolem 8 000 let před Kristem. Opanovala celou Zemi bez většího odporu někdy v letech 1650-1750 po Kristu. Od této chvíle však první vlna s tím, jak druhá vlna nabírala páru, ztrácela na dynamice. Průmyslová civilizace jakožto produkt druhé vlny pak ovládala planetu, dokud nedospěla ke svému maximu. Tento poslední dějinný bod obratu nastoupil ve Spojených státech v dekádě začínající rokem 1955 - což byla doba, kdy počet bílých límečků a zaměstnanců služeb poprvé v dějinách převýšil počet dělnických modrých límečků. Byla to stejná dekáda, která zažila šířící se rozmach počítačů, civilní lety tryskovými letadly, antikoncepční tabletky a další inovace s dalekosáhlými důsledky. Právě v této dekádě začala v USA třetí vlna nabírat na síle. Od té doby dorazila s malým časovým posunem do většiny průmyslových zemí. Dnes mají všechny země, které dosáhly high-tech (rozvinuté, vrcholné technologie), zamotanou hlavu ze střetu mezi třetí vlnou a zastaralými, zatuhlými ekonomikami a institucemi vlny druhé.

Pochopení těchto jevů je klíčem k tomu, jak najít smysl velké části politických a sociálních konfliktů, které kolem sebe vidíme.

Když v nějaké společnosti převládá jediná vlna změny, pak je struktura budoucího rozvoje poměrně snadno odhadnutelná. Spisovatelé, umělci, žurnalisté a další objevují "vlnu budoucnosti". Tak se v Evropě 19. století mnoho myslitelů, podnikatelů, politiků i obyčejných lidí přidržovalo jasného a v zásadě správného obrazu budoucnosti. Vycítili, že dějiny se pohybují směrem ke konečnému vítězství industrialismu nad zemědělstvím, které neprošlo mechanizací, a se značnou přesností předvídali mnohé ze změn, které s sebou druhá vlna může přinést: mocnější techniku, větší města, rychlejší dopravu, masové vzdělávání apod.

Tato jasná vize měla přímé politické dopady. Strany a politická hnutí byly ve svých spekulacích schopny brát v úvahu budoucnost. Představitelé předindustriálních zemědělských zájmů organizovali zpátečnické akce proti pronikající industriální společnosti, proti "velkému byznysu", proti "odborářským bossům" nebo proti "hříšným městům". Svět práce a managementu se chápal řídicích pák vznikající průmyslové společnosti. Etnické a rasové menšiny, které definovaly svá práva jakožto zlepšení své role v průmyslovém světě, požadovaly přístup k práci, k pozici v podnicích, k městskému bydlení, k vyšším mzdám a k masovému veřejnému vzdělávání.

Průmyslová vize budoucnosti měla i závažné psychologické účinky. Obecně sdílený obraz industriální budoucnosti vymezoval vlastně možnosti a dával jedincům pocit nejen toho, čím jsou, ale čím by se pravděpodobně mohli stát. Poskytoval určitý stupeň stability a sebepojímání, a to i uprostřed mimořádné sociální změny.

Naproti tomu když se společnost střetne se dvěma nebo více obřími vlnami změny, ale žádná z nich ještě výrazně nepřeváží, obraz budoucnosti začne být rozbitý. Začíná být mimořádně obtížné vyvodit z těchto změn a z přicházejících konfliktů jejich význam. Střet čel těchto vln vytváří jakýsi zuřivý oceán plný narážejících proudů, vírů a přímo maelströmů, které zakrývají hlubší a přitom mnohem závažnější dějinný trend.

Ve Spojených státech - tak jako v mnoha dalších zemích - vytváří střet druhé a třetí vlny sociální napětí, nebezpečné konflikty a podivné nové politické vlny, které často jdou napříč obvyklým rozlišením třídy, rasy, pohlaví nebo strany. Tento střet rozmetává tradiční politický slovník, takže odlišit progresivisty od reakcionářů, ba přímo přátele od nepřátel je potom velmi nesnadné. Všechny staré polarizace i koalice se rozpadají.

Zdánlivá inkoherentnost politického života se odráží v dezintegraci osobnosti. Jak lidé putují mezi vzájemně si konkurujícími terapeutickými směry, psychoterapeutům a všelijakým guruům jdou báječně obchody. Lidé podléhají různým kultům a čarodějnickým praktikám, případně upadají do chorobně privátního způsobu života, neboť jsou přesvědčeni, že skutečnost je absurdní, nezdravá nebo zbavená smyslu. Život se může skutečně stávat absurdní v širším kosmickém smyslu slova. To vše však ještě nedokazuje, že každodenní události nemají žádnou strukturu. Za nimi se skrývá určitý řád, který je možné odhalit, jakmile se naučíme rozlišovat změny třetí vlny od jevů, které jsou spjaty se slábnoucí vlnou druhou.

Vzájemně protichůdné tendence, které vlny změn vytvářejí, se projevují v naší práci, rodinném životě, sexuálních postojích i v osobní morálce. Projevují se v životních stylech nebo v chování nás jako voličů. Protože ať už to víme, nebo ne, v osobním životě a politických činech patří většina z nás, kdo žijeme v bohatších zemích, buď k lidem druhé vlny, kteří se snaží uchovat umírající řád, nebo k lidem třetí vlny, kteří konstruují radikálně odlišný zítřek, nebo konečně do zmatené sebezáhubné směsice obou typů.

Konflikt mezi seskupeními patřícími ke druhé a třetí vlně představuje ve skutečnosti základní politickou tenzi, která rozděluje soudobou společnost. Závažnější politickou otázkou, jak uvidíme, není, kdo ovládá poslední dny průmyslové společnosti, ale kdo formuje novou civilizaci, která rychle nastupuje na místo průmyslové společnosti. Na jedné straně jsou stoupenci průmyslové minulosti, na druhé straně stále početnější miliony těch, kdo poznávají, že nejnaléhavější problémy světa se už nedají řešit v rámci průmyslového řádu. Tento konflikt je "superzápasem" zítřka.

Konfrontace mezi nezadatelnými zájmy druhé vlny a lidmi třetí vlny již probíhá politickým životem každého národa. I v neprůmyslových zemích světa se následkem příchodu třetí vlny všechny staré bitevní linie přesvědčivým způsobem posunuly. Stará válka zemědělských a často feudálních zájmů proti průmyslovým elitám, ať už kapitalistickým, nebo socialistickým, nabývá nové dimenze ve světle postupujícího zastarávání industrialismu. Je dnes, kdy se začíná objevovat civilizace třetí vlny, rychlá industrializace ještě osvobozením od neokolonialismu a chudoby, nebo je ve skutečnosti zárukou trvalé závislosti?

Teprve na pozadí této široké perspektivy můžeme začít chápat smysl titulků v médiích, vybírat si z priorit a formulovat smysluplné strategie, které by nám umožnily začít řídit změnu ve svých životech. Jakmile pochopíme, že právě nyní zuří drsný zápas mezi těmi, kdo se snaží uchovat industrialismus, a těmi, kdo by ho chtěli překonat, získáme nový nástroj k měnění světa.

Abychom však mohli tohoto nového nástroje užívat, musíme být schopni jasně rozlišovat mezi změnami, které pouze rozšiřují starou průmyslovou civilizaci, a takovými, jaké usnadní příchod civilizace nové. Krátce řečeno: musíme chápat staré i nové - industriální systém druhé vlny, ve kterém se tolik z nás narodilo, a civilizaci třetí vlny, v níž budeme žít spolu se svými dětmi.